Réžia:
Jacques AudiardKamera:
Stéphane FontaineHudba:
Alexandre DesplatHrajú:
Romain Duris, Niels Arestrup, Jonathan Zaccaï, Gilles Cohen, Linh Dan Pham, Aure Atika, Emmanuelle Devos, Mélanie Laurent, Emmanuel Finkiel (viac)Obsahy(2)
Osmadvacetiletý Tom Seyr (Romain Duris) je kriminálník stejně jako jeho otec Robert (Niels Arestrup). Náhoda mu přivede do cesty klavír, díky němuž se rozpomene na svou starou touhu stát se koncertním mistrem jako jeho matka. Hrát ho učí Číňanka Miao Lin (Linh Dan Pham), která nerozumí ani slovo francouzsky, takže se hudba stává jejich jediným dorozumívacím nástrojem. A pak se jednoho dne opět vynoří na světlo jeho temná minulost... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
Jediná věc, která mě zprvu těšila, byl výborný Romain Duris, a jelikož se vyskytoval v každém záběru, je jeho obří zásluhou, nakonec však mohutně podpořenou Fontaineovou kamerou a Bachovou Toccatou e-Moll (no tak dobrá, ještě i Kylieiným The Loco-Motion :-) - v souvislosti s okolním děním), že jeho prozření se pro mě stalo prožitkem, který jsem si zejména v hodně silné poslední třetině vysloveně užívala. ()
Trochu učesat, dát trochu víc prostoru známým tvářím jako je Emmanuelle Devos a Mélanii Laurent, tak nemám námitek a dám tu čtyřku s radostí. Takhle to byl hlavně koncert Romaina Durise nejen herecky, ale i doslovně. Nicméně po scénáristické stránce bych měla připomínky, protože to na mě působilo jak puzzle, z kterého jde velmi těžko poskládat nějaký ucelený obraz. Tlukot mého srdce se tím pádem nezastavil, lituji. ()
Romain Duris je opravdu strhující ve své roli neurotického impulzivního muže (čemuž odpovídá kongeniálně zvolená forma) posedlého penězi a hudbou, přičemž důležitá je právě ona evoluce posedlosti ilustrující zajímavý kontrast mezi jednáním na hraně zákona a uměním...(což je obecně jeden ze základních inspiračních zdrojů západní kinematografie) ()
Scénář: Jacques Audiard, Tonino Benacquista .. Moc zajímavé. Zejména díky mé slabosti pro klavír, který je zde jedním z ústředních motivů. Přesto to není tak jednoduché. Jacques Audiard tvoří osobité, po příběhové i žánrové stránce různorodé až roztěkané filmy a tady může ledaskde narazit. Pokud se ovšem naladíte na jeho vlnu, zažijete příjemné chvíle s jedním rozpolceným realitním hráčem. Romain Duris jednoznačně válí. ()
Nebývám to já, kdo při filmu sleduje hodinky a různě se zabavuje, aby neusnul. Leč stalo se, a proto jsem se uchýlil k praktické zahálce. Vytáhl jsem kiwi a začal mu vyřezávat obličej. Ponechal jsem mu chloupky na hlavě, aby měl taky nějaký ten pačes a jen tak mimochodem jsem se podíval, co se v Tlukotu děje, ač jsem věděl, že velký kulový. Mrzelo mě to, protože jsem očekával ohromnou katarzi a vděk, ale to se mi nedostávalo. Hlavní postava je nervák a jelikož těch už jsem se za život nesledoval až až, neměl jsem z toho radost. Spíše stažený žaludek. Zbyl mi tedy jen ten klavír. Věc, která je ohromná. Miluju ten zvuk, to vyjádření se. Tenhle film však ne.P.S. Jméno pro pana Kiwi mi zasílejte do pošty :) ()
Galéria (13)
Fotka © UGC
Reklama