Ostrov v ohni

Marlon Brando a další jeho důkaz "pouhému" lidstvu o jeho výjimečnosti. Ostrov v ohni není jednoduchý snímek tématem ani provedením. Stáří okolo 40ceti let se podepsalo na mnohém, ale jen těžko si představím, jak tento zajímavý film natočit lépe. Příběh začíná osudovým setkáním, které vede ke kolotoči událostí plánovaných a očekávaných, aby se v druhé půlce hlavní postava po několika letech vrátila na místo činu s novými (jinými) zájmy a uzavřela kruh svého osudu. Velký vliv na snímek má jistě režisér, který všechny reálie představuje velmi věrohodně a realisticky a stejně tak se chová i ke svým postavám. Snímek nemá strhující tempo, ale 112 minut je dobře zvolená délka pro film, v kterém je akce minimum a jde tu spíše o vyšší princip a sledování celé "kolonizační války " na malém ostrovu Queimadu. Nejen díky Brandovi a jeho výkonu stojí Ostrov v ohni za shlédnutí, ale divák si musí uvědomit, že kouká na jiný film než dneska potkává na každém kroku. A já se ptám, kde je ta pravá civilizace? (29.09.2009)

Je to dost nejistě natočené (především první polovina). Kamera je místy zoufale bez nápadu. Drtivá většina herců a komparzistů je vyloženě slabá... Ale i přes všechny negativa, není divu, že na to -ve své době superstár- Brando kývnul (přestože ve filmu nedostal šanci předvést cokoliv zázračného). Ten scénář je totiž překvapivě komplexní, myšlenkově vrstevnatý a nečernobílý (tím nemyslím barvy pleti). Ta problematika střetu dvou naprosto odlišných mentalit, postojů, hodnotových žebříčků, atd. je zde vykreslena bez příkras, bez dobráků a záporáků, bez ideologické hysterie, bez arogantního předkládání naivních řešení (umím si představit jak by film na dané téma vypadal dnes).. + Morriconeho hudba, která sice (podobně jako Brando) nebere dech, ale dokáže film podržet ve chvílích kdy jinak selhává/pokulhává. (21.08.2022)

Režisér Gillo Pontecorvo je podepsaný mimo jiné pod dokumentárně pojatým válečným dramatem Bitva o Alžír a patřil k levicově orientovaným filmařům své generace. Ani v tomto případě v sobě politické angažmá nezapře. Ostrov v ohni nemá smysl považovat za klasickou dobrodružnou podívanou v kulisách exotického karibského ostrova. Pontecorvo natočil politické drama, kde se na příběhu podivného spojenectví a pozdějšího konfliktu britského emisara Williama Walkera a vůdce domorodé vzpoury José Dolorese vyrovnává s v 60. letech 20. století v kruzích euroamerické intelektuální levice hodně přetřásaným tématem - neokolonialismem. Po 2. světové válce se evropské koloniální říše rychle rozpadly, někdejší centra moci se ale pokoušela udržet svůj vliv aspoň nepřímo podporou vstřícných místních pohlavárů, korupcí a nátlakem. Na ostrov Queimada ovládaném Portugalci přijíždí britský agent Walker s cílem vyhnat za pomoci místních obvyvatel koloniální pány a umožnit proniknutí britského kapitálu do oblasti. Vytipuje si vhodného vůdce lidové vzpoury a vyprovokuje místní elity k vyhlášení samostatnosti. Jenže ani zrušení otroctví neznamená zlepšení životních podmínek prostých obyvatel a jednou zažehnutý duch vzpoury ve společnosti hoří dál. Postava Williama Walkera je skvěle napsaná, nejednoznačná, komplikovaná a ve svých činech a cílech rozporuplná. Walker je skvělý pozorovatel, analytik a organizátor, navíc nebezpečný manipulátor a cynický pragmatik, který slouží tomu, kdo ho platí. Ale zároveň i člověk, který chápe těžký úděl lidí "tam dole" a kterému vůbec není proti mysli jejich postavení zlepšit. Třeba i tím, že se ve vhodném okamžiku poněkud přitlačí vládnoucí vrstva ke zdi. Jeho protějšek Dolores naopak dokonale odpovídá schematickým představám o rozhodném a nekopromisním revolučním vůdci tak, jak si jej představovali příznivci Fidela Castra a kubánské revoluce. V konfrontaci těchto dvou charakterů stojí Gillo Pontecorvo předvídatelně pevně při lidovém vůdci. Je mi líto, ale praktická zkušenost plynoucí ze studia dějin hovoří jednoznačně ve prospěch oportunistů typu Walkera. Uspějí reformátoři, nikoliv spasitelé. Ti umí bořit, ale roli vyjednavačů, tvůrců a garantů nezvládají, až příliš často končí jako samolibí autoritáři typu Mugabeho nebo zoufalí ztroskotanci schopní s sebou stáhnout i své okolí. Co si právem zaslouží pozornost, je výkon Marlona Branda v roli Williama Walkera, která patří k těm nejzajímavějším v jeho dlouhé a rozsáhlé kariéře. Celkový dojem: 65 %. (21.09.2017)

"Pokud svobodu jen tak dostanete, není to svoboda. Svoboda je totiž něco, co si musíte vzít sám." Nemám žaludek rozpoutat revoluci kdekoli na světě, slíznout její plody a následně ji zkusit porazit. Sir Walker na to žaludek má a to je dobře. Jeho cynismus a pragmatismus je totiž dokonalej, i když trošku hnusnej. Jeho ekonomickej pohled na volbu mezi manželkou a prostitutkou je geniální, ale pro mne přišla dobrá rada příliš pozdě. A jelikož jsem ve škole chyběl na hodinách rasismu, tak mne zaujal názor, že cokoli řekne bílej člověk, je pravda. Dobře to měli anglický a portugalský kluci na těch plantážích zařízený. Jen mě mrzí, že kvůli tomu teď musíme koukat na klečící fotbalisty. (11.11.2021)

Malinko mi to přišlo nevěrohodné, ale Marion Brando byl jako vždy famózní. Kolonizační válka Britské koruny na ostrově s cukrovou třtinou, kde zájmy Královské společnosti pro obchodování s cukrem hájí její vyslanec. A ten vlastně sám stvoří odpor domorodců proti nadvládě, který vyústí v místní válku. (27.02.2015)