Nepohodlný

Na knihy Johna Le Carrého si dost potrpím a od dob Krejčího z Panamy ho řadím mezi top10 svých nejoblíbenějších spisovatelů. Jeho styl je výjimečný v tom, že se nic neděje a zároveň se toho děje strašně moc, stejně jako jakousi paralelou mezi realitou a fikcí a závěrečným nepříliš šťastným koncem. Jakožto bývalý příslušník tajné služby a americké vlády, Le Carré ví až moc dobře, jak to funguje v jejím zákulisí a dnes patří mezi největší kritiky imperialistické politiky silných států vedoucích k utlačování těch slabých (skutečně doporučuju jeho knihu Absolutní přátelé). Na tohle se člověk musí připravit, protože tohle v závěru i dostane. Jeho filmy neodsýpají rychle, nemají vybičovaný děj, spíš vám ukážou krátké záblesky životů několika lidí, kterým politika nakonec rozvrátí životy. A přesně takového mám Johna Le Carrého i ráda. (10.06.2006)

Snímek se mi zaryl jemně pod kůži, především to zapříčinil konec, který jej absolutně podtrhl. Respektive posledních 30 minut. Nepohodlný se opírá o pravdivou situaci v Africe, která je rok od roku horší. Tolik skrytých přírodních krás, obdivuhodných tradic tamních obyvatel zůstává v pozadí díky faktu, že lidský život nic neznamená. Nejeden člověk už tuto problematiku četl, či viděl v dokumentech. Nepohodlný nejde sice až do detailů, přesto zručně vypovídá svědectví a zachovává si po celou dobu roušku napětí. Právoplatný držitel Oscara, díky Rachel Weisz. Nezbývá než smeknout, tak neamerický film se nevidí často. (24.10.2009)

Nepohodlný je opět jeden z filmů, který rozhodně nepatří na pole filmové zábavy. Což se ostatně už díky zajímavě obsazené režisérské stoličce dalo čekat, a bylo to i naplněno. Film je syrové, téměř dokumentární politické drama. Taky je to film o lásce, podivné. Hra barev, podivných úhlů záběru, hluchých scén (doslova), záměrných kontrastů, podivného štěstí v neštěstí (procházka po keňském slumu) a také herecký koncert pro „zahradníka“ Ralpha Finiese a jeho ženu „aktivistku“ Rachel Weisz, která sice na plátně příliš dlouho nepobude, nicméně zanechá nesmazatelnou stopu pochyb a hádanek, které nás provází až do definitivně smrtelného finále. Film ukazuje, že lze najít v hnusném prostředí, alespoň trochu krásy, lidskosti, ač nad vším vládne krutá ruka nelidskosti a nadnárodních společností, na straně druhé je v něm cítit jasná rezignace a marný boj s penězmi svrchu. A že všechno je ve výsledku zapříčiněno zmatenými a obranými tahy pěšáků, kteří si myslí jak veledůležití jsou (ve výborném podání britského kvarteta Huston, McSorley, Nighy, Postlethwaite – mimochodem). Nepohodlný by byl zcela emotivně nekoukatelný, kdyby do něj nebyla přimíchána polívčička oddaného mažela, a tentokrát to nemyslím ironicky, protože to, co drží hlavu hlavního hrdiny nad vodou - vzpomínky, byť třeba trochu přimalované- drží nad vodou i diváka. Jinak by byl film čistě dokonalým a fiktivně chladným dokumentem. (13.03.2006)

Jedno z nejlepších drama poslední doby dojíždí na délku, která není vyplňena potřebnou dávkou kvality. Ze začátku se dozvídáme vše o vztahu obou manželů a zjistíme velmi zajímavé věci. Vše postupně graduje ke konci, který se dá pochopit a je slušně zvládnutý. Kdo je nepohodlným, zůstane jím navždy. Krásná práce kamery a režie otce Města Bohů Fernando Meirellese. Nutnost pro každého kdo miluje politická spiknutí a rád celý film přemýšlí jak to vše bylo. (19.02.2006)

Super farma firmy v akcii. Pfizer obzvlášť. Pokusy v Afrike na ľuďoch, biznis s liekmi, sranie na ľudí, hlavne nech sa točia prachy. Známe to už je desaťročia, takéto filmy pribúdajú, no stačí vystrašiť pandémiou a nikto s Pfizerom nemá problém. Dokonca ani herci, ktorí po účasti na tomto projekte firmu a celkový farma biznis ostro kritizovali. Ešte aj oscarové nominácie to malo. Všemocným korporáciám na ľuďoch nezáleží a zlodeji v bielych rukavičkách sú ti najhorší. Keby len zlodeji, ale vlastne aj vrahovia. Stačí so zobrať firmu Bayer, ktorá vyrába pesticídy a aj lieky na rakovinu. Teda najprv otrávia ľudí a potom ich liečia, ale radšej celkom nevyliečia, lebo by sa biznis zastavil. Tento film mal otvoriť oči mnohým. Ale aj po skoro 20 rokoch ostáva v podstate v zabudnutí. (27.03.2023)