Anastázia

Film vychází ze skutečných reálií. Příběh   Anny Andersonové udržoval čtenáře tisku v   napětí řadu týdnů. Paříž dvacátých let:   dívka Anna trpí ztrátou paměti. Nemá se čeho   chytit a zcela dezorientovaná chce spáchat   sebevraždu. V poslední chvíli jí v tom   zabrání generál Bounine a přítel Serge.   Generála , který si všimne její podoby s   nezvěstnou dcerou ruského cara Anastáziií,   napadne představit jí jako dědičku carského   bohatství. Anna, jež je stále více   přesvědčena, že je skutečně Anastázií, se   nechá zpočátku Bouninem bez odporu řídit a   zamiluje se do něj. Po prohlédnutí jeho   záměrů se postaví proti jeho pletichám. V   roce 1956 stejný námět zfilmoval německý   režisér Falk Harnack: Anastazia, die letzte   Zarentochter. (23.07.2023)

Výpravná story o odvážném komplotu, velkých ambicích, tvrdé manipulaci a samozřejmě – o lásce. Nebýt toho, že Yul Brynner využil svého práva spolurozhodovat o castingu, nejspíš by po tomto filmu dnes již nikdo nevzdechl a určitě by za něj Ingrid Bergman neměla doma Oscara. Chemie mezi hlavními představiteli funguje bezvadně, z Brynnera čiší přesně odměřená míra agresivity i sexappealu a Bergman obdivuhodně balancuje mezi proměnlivými polohami své postavy. U některých příběhů mě historická skutečnost upřímně nezajímá. (24.05.2012)

Zajimavy pribeh, kdy Anna Andersonova o sobe tvrdila, ze je prezivsi dcerou Mikulase 2., Anastazie Nikolajevna. O tomto pripade jsem do dnesniho dne nemel nejmensi tuseni a film me zaujal. Skutecnou ozdobou filmu jsou vsak skvostne herecke vykony dua Ingrid Bergman-Yul Brynner. Ale i vedlejsi role jsou zvladnute velmi dobre, v cele s Helen Hayes a vybornou hudbou Alfreda Newmana v pozadi. (05.07.2013)

Nijak neurážlivě zpracované historické drama, jenž si ode mně zasluhuje spíše kladné reference - jak dobře víme, tak Hollywood není ten typ, který by s historickou přesností rád chodil na pivo, ale tady těch (mikro)kopanců jsem si všiml méně než v jiných filmech. Tento film také táhne herecké obsazení, překvapil Yul Brynner, který už těžko bude pouze Chrisem Adamsem, ale největší pozornost na sebe strhla (překvapivě) Ingrid Bergman, pro kterou byl Oscar za tento film asi nejvíce zasloužený v kariéře. Stejně jako např. v Notorious (ačkoli tam byla podle mě lepší) ukázala široké spektrum hereckých poloh (zde to je nejprve těžce zlomená žena, psychická nevyrovnaná, poté seběvědomá a tuhle i dobře společensky naladěná), které uměla výborně předvést. Pro mě další důkaz jejího všestranného talentu. Film jako takový bych hodnotil lepšími třemi hvězdami. (17.05.2009)

Člověk by neřekl jak složité může být najít poměrně známý film, ale zadařilo se a můžu si odškrtnout další klasiku. Anastasia vypráví příběh co by kdyby. Co kdyby princezna Anastázie přežila řádění bolševiků a po 10 letech útrap, amnézií a psychických problémů začala nacházet sama sebe? Výprava, hudba a především herecké výkony jsou fantastické. Plešatý Yul Brynner vtrhl v roce 56 na plátna s obrovskou razancí hned ve třech klasických filmech a je skvělý, ale do kapsy ho strká Ingrid Bergmanová. Obrovská hvězda 40. let, která na roky zmizela, aby se triumfálně vrátila. Další desetiletí k ní milosrdná nebyla, většinou v každé dekádě na ni čekala jedna, max dvě velké role, ale tady je úžasná. Zlomená, pochybující, ale i hrdá, plná citů a vášně. Oscar přišel zaslouženě. Bohužel samotný film tak skvělý není. Začátek připomíná My Fair Lady, později se to místo dramatu mění na romantickou pohádku o hledání rodiny a lásky. Jenže ta romance ( nevyřčená) je naprosto vycucaná z prstu a navíc na konci nedořešená. Stejně jako totožnost hrdinky. Ten utnutý konec rozhodl mezi 3 a 4 a já dávám slušné 3*. (07.09.2020)