Da Vinciho kód

Pominu-li argumentační pomýlenost tvrzení některých kritiků, že "film je dobrý, protože vše, co je na něm špatné, bylo už v knize," musím s nimi navíc nesouhlasit. Snímek se vůči knize stylisticky i narativně vymezuje a jakákoliv podobnost vychází spíše z povrchního srovnání příběhů. Nadsazený akcent předlohy totiž nahradil akcent mysticizující, což radikálně mění vyznění a žánrový příběh je reprezentován bezmála jako náboženský obřad, v němž není primární informace samotná, ale proces jejich zdánlivého podávání. __ Jakkoliv je literární předloha z mnoha důvodů výrazně problematická (= blbá), je evidentně psaná s jistým hyperbolickým nádechem. Inscenuje tak velká konspirativní odhalení či (pseudo)seriózní setkání odborníků stejně okázale jako žánrově determinované scény bičování, neustálých úniků, rituálních vražd nebo řešení zašifrovaných zpráv. Střídání těchto dvou diskurzů tvoří společně s atraktivním vnímáním historie feministickou optikou tvoří formální dominantu knihy… __ Příznačné pro obměnu narace a stylu je už úvodní sekvence, v níž postava A honí po Louvru s pistolí postavu B, aby z ní dostala nějaké informace a pak ji zabila. V knize je situace inscenována jako žánrová a narativně ustavující. Subjektivní popisy pocitů a myšlenek postavy B tvoří klíčová čtenářská vodítka pro uchopení následujícího děje. Filmová podoba týž scény je natočena hlavně prostřednictvím dlouhých detailů na obrazy na zdech, které jakoby nezúčastněně (a s nimi i divák) shlížely na anonymní muže pod sebou. Finále scény film nakonec rozmělní v nesmyslné a kontraproduktivní paralelní montáži se scénou následující. __ Nahrazení žánrovosti a narativity falešným mysticizmem nakonec filmu umožňuje pod rouškou transcedence ohladit všechny ideologické hrany předlohy, takže v něm nejsou velká tajemství, zásadní konspirativní odhalení, proticírkevní pasáže, feministické čtení minulosti a ve výsledku ani žádné postavy, tvořeny v knize především reprezentací výše zmíněného. Vznešená inscenace ničeho zpomaluje čas, postavy mluví pomalu, šifry samotné jsou ve výsledku marginální a ačkoliv hrdiny neustále někdo honí, vždycky je dost času na dlouhý dialog (např. scéna, v níž padouch ve stínu počká, než si dopovídají, a teprve potom zaútočí). __ Nejpodivnější "vyprazdňující" modifikací však prošlo trojí finále, jež v knize vychází z řady vodítek v předchozích pasážích. Ty však snímek postrádá a inscenuje "první" finále jako moment zásadní spirituální katarze, kdy kamera ve spirálách za doprovodu burácivé hudby oblétá hrdinu, před nímž z prostoru nesmyslně vystupují digitální objekty (ačkoliv implicitně jde o prostou logickou dedukci). Podobný model pak film aplikuje v posledních minutách, kde je ještě intenzivnější, protože musí zakrýt absurditu celé scény, když hrdina největší tajemství odhalí náhodou při holení. Výsledkem je hvězdně obsazený hollywoodský blockbuster, který tradiční narativní model (už sám o sobě v knize hrozně nefunkčně uchopený) zcela vyprázdnil a nahradil falešnou mystikou (korelující s otravně "sugestivní" hudbou). (31.08.2010) (menej) (viac)