Na konci světa

Na jedné straně opravdu luxusní nejen letecké záběry nádherných deštných pralesů a neurčitých přítoků Amazonky protékajících mezi nimi. Na straně druhé poměrně zajímavý příběh o sbližování/nenávisti dvou zcela rozdílných kultur. A rozhodně nečekejte klasický pohled, jak jsou černí domorodci mírumilovní, zatímco my je utlačujeme. End of the Spear se na tento problém dívá dost komplexně, bez nadržovaní jedné, ani druhé straně. Poměrně závážné téma dnešní čím dál více globalizační doby, které se ve světě filmu moc nevidí. P.S.: A vždycky mě potěší, když v americkém filmu nemluví každý Rus, Bulhar nebo v tomto případě Waodani anglicky. Za snahu o dokopávání mainstreamového amerického publika ke čtení titulků bychom asi měli poděkovat Melu Gibsonovi. (29.12.2006)

50%. Rado by to bolo novými Hráčmi na vinici Pána (čo už je samo osebe podľa mňa dosť preceňovaný film), ale bohužiaľ. Vzniklo to podľa skutočných udalostí, ktoré sú značne šokujúce a brutálne, ale vo filme je inkriminovaná pasáž natočená dosť nezáživne. Rovnako tak (prekvapivo početné) súboje medzi domorodcami/kmeňmi. Chcelo by to byť drsné (ušetrený nie je ani detský život), ale proste to nie je ono (a jedna nezvládnutá scéna s anakondou to nezachráni, je skôr WTF, než mrazivá). Potešili ma archívne reálne nahrávky v záverečných titulkoch. (15.02.2019)

End of the Spear je jeden z těch filmů, který sice po filmařské stránce neohromí, ale na druhou stranu vypráví příběh, který za převyprávění rozhodně stojí. Už jen proto, že je to založené na skutečných událostech. FIlm je nicméně taková dojemná limonáda, která má skvělou hudbu, krásné lidské pointy, ale realita hádám byla ještě o pořádný kus drsnější. Ke konci je z toho trochu cítit takový ten křesťansky naivní podtext. Na druhou stranu, abych byl fér, osobně jsem až do poslední chvíle ani nepostřehl, že se nejedná o antropology, ale misionáře. Takže podtext ano, ale velmi nenásilný. (22.11.2020)

Hluboce smekám před všemi misionáři a jejich manželkami! Kdo z nás by byl schopen sebrat svou rodinu, své děti a vydat se evangelizovat Indiány do rovníkového pralesa? - Film byl natočen podle skutečnosti, resp. podle románu Branami slávy, který krátce po těchto událostech v r. 1956 napsala manželka jednoho ze zavražděných misionářů Elisabeth Elliotová. (27.03.2014)

"Konec oštěpu"; buďto má oštěp konce dva nebo - a nebo lépe - má začátek (špici), prostředek (místo, kde ho drží ruka při vymrštění) a konec, který trčí ze zraněného či zabitého tvora. Nejdůležitější je asi prostředek, který prostřednictvím ruky spojuje srdce vrhače a srdce oběti. Toho si správně všimnul i Faye****: „Můj otec ztratil život na konci oštěpu ... a bylo to na konci oštěpu, který spojil mě a Mincayaniho“. Ať už konec oštěpu považujeme za cokoli, jeví se příběh smíšené společnosti divochů a misionářů nadmíru bizarní (zvláště touha žen zabitých misonářů žít s vrahy svých manželů - a to nehledě na lokální podivnosti: náčelník indiánů si přece nemůže splést krev s olejem, i když ho nezná). Misionářská práce je nakonec úspěšná, z divochů se stávají křesťané. Nezávislá pralesní komunita mizí... Pro mě zajímavým aspektem filmu byla indiánská mluva. Ne, že bych jí chtěl rozumnět, ale intenzita promluvy mi připomínala cikánský způsob. (Nedávno jsem cestoval v kupé s cikánskou a jejími (?) čtyřimi malými dětmi. Přestože jsem zpočátku nechtěl, nakonec jsem musel kupé opustit, protože její neustálý křik byl nesnesitelný.) Nebyla dříve intenzita hlasu (podobně jako cikánka intonovali v kmeni muži i ženy) znakem postavení v kmeni či skupině? Můžeme tak soudit ze způsobu mluvy tohoto ekvádorského kmene? (09.07.2021)