Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Drda byl génius. Dalskabáty nejsou žádná pohádka, ale prvotřídní pamflet. Peklo, který se může jít klouzat, když se lidi semknou, metoda soustředěného nátlaku, experimentální psychologie a na plné obrátky pracující žlázy vnitřní sekrece, to je, pane, materiál, s jakým nepočítali snad ani soudruzi v Moskvě. Špehovat lidi a donášet, to teda nebudu, prohlásí rezolutně Plajznerka a systém je v háji. Zvlášť potom, co se i takovej lidovej trouba, jakým je Trepifajksl alias Mates, vzbouří mocnostem pekelným a řev a smrad vymění za tvarohový buchty. Jediný, co mi tak nějak neštimuje, je ten kostelník. Profesionální udavač a přihrbenej slouha se ale hodí do každýho počasí, to je fakt. Bohdalka je na svém místě, stejně jako Moučka, ale tím, kdo tohle bravurní dílko doslova povznáší, je vynikající Josef Větrovec, který si svého poťouchlého kněze-ďábla pěkně užívá. Ještě, že měli rohatý v tý kartotéce takovej bordel, jinak by s náma byl ámen. (01.12.2016)

Vydařená čertovská pohádka, ve které peklo odmítlo zastaralé středověké postupy, na smrtelníky jde vědeckými metodami experimentální psychologie a místo síry a čmoudu pracuje s emočními rovinami a žlázami vnitřní sekrece. Je to zábavné, lidské, místy (sice krotce, ale přesto) až nepohádkově erotické, přes svou stopáž svižné a dokonce svým způsobem drze a poťouchle políčkující soudruhy i jejich praktiky. Ať už scénami, kdy jsou trestání ti, kteří odmítají donášet na sousedy, nebo schůzujícími pekelníky, kdy lze snadno zaměnit peklo za sekretariát ÚV KSČ. „Kartoték všude nadělali, že by s tím dalo silážovat, ale když je něco potřeba, tak se to ztratí.“ Ještě zábavnější by to sice z dnešního pohledu bylo, kdyby Lucifera hrál Pláteník alias Moučka, ale člověk nemůže mít všechno. (08.03.2016)

Škoda, že se režisérovi nepodařilo omezit Trepifajxlovu koktavost, film by se významně zkrátil, což by spousta lidí přivítala s nadšením. Navíc by se Moučka tolik neobjevoval na scéně a divák by tak měl víc času na regeneraci z jeho nechutnosti. Konci pohádky by prospělo o něco míň zmatenosti, minimálně já ty reje kovářky a falešného knížete něak nechápal. (02.01.2015)

Takže po dvaceti letech tu máme další drdovštinu (zkrachovalá čertovská destinace, zápaďácké peklo, rázní, hrdě negramotní lidoví hrdinové, faktor biologických hodin), přičemž z druhé strany lze přiřadit o další čtvrstoletí mladší (už nedrdovskou) Lásku rohatou. Podrobné srovnání všech tří pohádek by nebylo nezajímavé, Novotného Dalskabáty jsou však nesrovnatelné. Celé ty dvě hodiny jsem se ptal, pro koho tento film vlastně je. Pro děti jistě ne a pro dospělé, to snad taky ne. Jedna odpověď mě napadla a když teď vidím, že ho v roce své smrti natočil třiasedumdesátiletý autor řady nikým neviděných tv filmů, zdá se, že se nemýlím. Tím spíše mě udivuje při pohledu na hodnocení a na komentáře, že ten divnej jsem já, sám proti všem, s canakjou na jedné lodi. (Z mých oblíbenců jediný duddek šel pod tři hvězdičky.) Jak si to mám vysvětlit? Snad onou metodou "soustředěného nátlaku" na bázi "experimentální psychologie", jak ji zde propaguje svůdce Větrovec. Takřka první, co vidíme, jsou Paulové kozy, v dalším průběhu se střídající s Fialové kozami v nekončícím závodě "čí koza dřív vyskočí ven". To jako zdařilá ilustrace "nemravných řečí" táhnoucích se celým filmem - že tedy režisér Novotný točil své opus magnum pro své starší kamarády, o tom nemůže být pochyb. Při scéně "poklekni, pokoř se" čekám opravdu s napětím, co bude následovat, obzvláště když akt "zpověďi" je zde předkládán jako rozhodující moment dominantně-submisivní komplexity. Když brzy poté nutí Plajznerka smradlavýho čerta v divokém reji "na všecky štyry", aby předvedl bezhlavýho psa, napadá mě něco o kompenzaci. Dostáváme se však k tomu hlavnímu: Mates. Veškeré podbízivě lidové motivy (submisivní dobrák, debilní čert, buchty, koně, dragouni, láska k lidem) se v Moučkově podání stávají skutečným fetišem (srov. též jeho řehtání nebo autokastraci), čímž jeho postava poskytuje základ k dekonstrukci české televizní pohádky, již Dalskabáty mistrně provádějí. Viz celou tu dalskabátskou hahaha hříšnost (ozývající se ještě v Lásce rohaté, když se Navrátil vyznává ze svých "hříchů" Mádlovi), do které stačí vnést jedno verbováníčko za dvě stě zlatek: Že by Honza kovářskej mlynářku zabil (případně obšťastnil), o tom lze pochybovat právě tak málo jako o tom, že by kovářka... no a tak dále. Poznámka k peklu: inkviziční soudce pan Boblig jako kníže pekel, to docela sedí no a Větrovec coby farář - ďábel je dosti přesvědčivý. Ostatně nejde tu ani tak o nějakou zlovolnou proticírkevní propagandu jako spíš o upřímné lidové hnojňáctví. Přece jen ale nutno uznat, že i tady (podobně jako v Hrátkách s čertem) má peklo jistý smysl pro theologii, což (spolu s vizí úplně černýho bělouše) oceňuji hvězdičkou. (13.03.2012)

"Ichturieli, to je ohromné! Já tomu sice docela nerozuměl, ale koncepci máte, to je fakt! (...) No jistě! Hněte jim (v Dalskabátech) psýchou! Ty budou koukat, co se to v nich vrtí!" Tahle pohádka není herecký koncert, ale herecká symfonie... Jak mám ráda Moučku, tak tady ho ještě přválcovali Větrovec s Bláhou... Nádhera... Pohádka pro všechny generace (jako dítě jsem milovala Matesa Plajznerčinýho, co už nechtěl rohy ani ocas, od puberty si zase užívám tu ironickou linku fráterníků, podvodníků i pekelníků), je to prostě skvost natočený lehce a s nadhledem... Miluju! (24.01.2021)