Žena, která ví, co chce

Se soudobými operetami Oscara Strause neměl český film žádné zkušenosti, pouze Jarmila Novotná točila jazykové verze Lásky u carského dvora v angličtině a ve francouzštině, které se do naší distribuce ani nedostaly. Je proto velmi snadné neporozumět tomuto skvělému výpravnému filmu, o čemž svědčí některé komentáře níže. Český film 30. let hledal svůj vztah k operetě nesnadno, původní filmovou operetu napsal Piskáček a největší obliby se dočkaly ty nejlidovější kousky. Bylo proto nasnadě, aby se někdo, kdo se vždy cítil být kosmopolitou, obrátil na nejnovější mezinárodní kus, který měl premiéru na podzim 1932 v Berlíně. A skutečně, do dvou let přišly do kin dvě souběžně natáčené jazykové verze Ženy, která ví, co chce. Binovec do hlavní role obsadil jeden z mnoha svých delikátních objevů, Markétu Krausovou. Můžeme jen litovat, že dala přednost divadlu, takto nám po ní ve filmu zůstal jen zlomek jejího umění. (14.03.2020)

Půvabná a viditelně nákladná veselohra jistě potěší divákovo oko, přestože dějová linka je chabá a více než průměrná. Takový scénář bylo možno v době první republiky (ale i pozdějším Protektorátu) vidět neustále - žena se rozhodně umění věnovat úplně vše, tedy i svého manžela a svou dceru. Ovšem zapříčiní také, aby se situace neopakovala i v další generaci. Z herecké stránky zaujme především půvabná Grosslichtová, v malém štěku sekretářky se objeví Ferbasová, hlavní roli pak ztvárňuje neznámá Markéta Krausová (musím však podotknout, že nikoliv špatně, podává herecký mírný nadprůměr dané doby). Jen mi není jasné, z jakého důvodu toto dílko upadlo téměř do zapomění (pouze 29 hodnotících!!). (19.12.2013)

Prvorepubliková romantická komedie o zpěvačce, která byla manželem donucena se rozhodnout mezi kariérou a rodinou, přičemž zvolila umění. Po letech se vrací do města, kde zatím dospěla její dcera, která má podobné sklony. Průměrný příběh, Markéta Krausová nebyla dobrá herečka a Binovec nebyl dobrý režisér. (28.08.2024)

Ženy v tomto filmu rozhodně vědí, co chtějí, ale ještě by bylo pěkné, kdyby vědl pan režisér, co má chtít od žen. Na ženy je to zacíleno, pánské role jsou podstaně méně výrazné. Ale i ženské hlavní postavy jsou spíše strnulé. Nikdy bych nevěřila, že Růžena Šlemrová může být doslova mdlá. Nevyužitého hereckého potenciálu se najde bohužel podstatně víc. Příběh je těžkopádný, do komedie mu pořádný kus chybí. Úsměvných momentů není mnoho, nepostřehla jsem žádné vtipné dialogy ani situační komiku. Příběh není rozvinutý ani dramaticky ani romanticky. Tady platí viděno a zapomenuto. (01.02.2018)

Primárně jde o touhu dát se k divadlu či k filmu, prostě na umění stůj co stůj a jít si za svými sny. Dilema, které provází jistě mnoho umělců, kteří by rádi skloubili partnerské vztahy, rodinu a umění. Bohužel, zde se příběh zpočátku zdá jako silný, ale již v průběhu je vyústění celkem jasné. Vše důležité se navíc odehraje na závěrečném večírku, kde se navíc i celkem lehce vyřeší všechny problémy. Kdo ví, tehdy to tak asi vskutku bylo. I na 89-ti minutový film celkem nezáživné až na pár zajímavých momentů. Dilema je na přetřes několikrát, ale vždy bez jasného závěru. Je to jako sledovat debatu na toto téma na pozadí jakéhos takéhos příběhu. Ovšem Truda Grosslichtová je rozkošná. (03.04.2018)