Cesta hlubokým lesem

Naprosto špičkově natočený politický thriller dle scénáře Jaroslava Dietla. Příběh dvou šílených pitomců v osidlech února. Mojmír Fašung(Cyril) je blbec bez názoru, který si pro názor vždy příjde za stranickým předsedou. A už ho má! Jan Kačer (Ruda) je komunistický zločinec, který dřív jedná, než si názor udělá. Ilja Prachař má kupodivu roli statkáře, který to vše odsere tak, jako tisíce politických vězňů. Dietl i komouši tento film plánovali a natočili jako kolektivizační a protiburžoazní agitku. Dnes to vyznívá jako reálné drama o šílenosti padesátých let, kdy strana již neuvažovala nadšeně a s písní na rtu, ale kádrovala a hledala nepřítele ve svých řadách. Podprůměrní zločinci začínali skutečně řídit nadprůměrnou většinu slušných lidí. (22.11.2010)

Romantika ve víru idealistického nadšení a kostnatění síly nabírající ideologie (a tedy jejího odhazování pláště). Šajze, to je doják. Cyril je hroznej idiot (a Mojmír Fašung hroznej "herec"). Filmařsky to není špatné, takové "civilní" (prostě socrealismus jak vyšitý), Kačer s Prachařem hrajou výborně. Hudba výborná, dělal ale Liška jinou než výbornou hudbu? (10.06.2014)

Náhled na kolektivizaci z druhé strany, než jsme tomu zvyklí z trezorových snímků, tedy ze strany komoušů. Do toho zamilovanej příběh a otřesnej hlavní hrdina, zapálený komunistický junák Cyril (toporné pometlo Mojmír Fašung), který se zamiluje do dcery kulaka Baltazara (výbornej Ilja Prachař) Aničky (krásná Marie Drahokoupilová) a chce ve vesnici jako agitátor pomoci s kolektivizací. Naproti němu jeho kamarád Rudolf (přesvědčivý Jan Kačer), který jako funkcionář chce kolektivizací dosáhnout hlavně svého prospěchu ve straně a lidi na vesnici poštvat proti sobě. Určitě zajímavý pohled na tehdejší poválečnou dobu a opět kvalitní soundtrack Zdeňka Lišky (je možné, aby byl někdy nekvalitní?). (09.03.2018)

Na Letné stojí pomník velikánskej, na špagátě mrská se Ruda Slánskej... a příběh z oněch časů, který - jak správně poznamenává Cushing - jindy vzniknout snad ani nemohl, protože o deset let dřív to bylo nemyslitelné, o deset nebo dvacet let později zrovna tak a o třicet a víc let později to už nikoho nezajímalo. Jenže i když můžeme popřít svou minulost, nemůžeme uniknout důsledkům takového jednání. I o tom je tenhle neprávem pozapomenutý snímek, do kterého i to kritizované ne/herectví zavčasu emigrovavšího M. Fašunga padne jak komunismus do pr...opadliště dějin. Ovšem při pohledu na volební výsledky se chce spíš povzdechnout, že jistou rudou kapitolu svých dějin z toho propadliště taháme a každý ví, že kdo se z minulosti nepoučí, je odsouzen si ji zopáknout. A dovolím si pochybovat o tom, že opakovaní je vždy matkou moudrosti, protože někdy je zatraceně tvrdou macechou těch ostatních... (21.10.2012)

Film z doby, kdy už všichni komunisté už nepatřily k pojmenované mase, ale začaly se z vydělovat jako jednotlivá individua, případně dvojice či skupiny protikladů. I já jsem měl na zřeteli dva komunistické "oponenty": Zakladatele KSČ ve Žďáře Tobiáše, o kterém mi vykládala jako obvykle moje matka, a který se k ních choval "otcovsky" - přitom mě velmi zaujal a dojal příběh, když se snažil opatřit auto (tehdy jedno ze tří ve Žďáře), aby odvezl zraněného dělníka do nemocnice v Havlíčkově Brodě (neúspěšně) a ředitele ZDŠ Picku, který měl sadisticky propracovaný systém trestů za opisování, napovídání, vykřikování atd. V podstatě komunistické revolučné nadšení podlehlo velmí brzy entropii a velmí brzy se stalo pouhým rozdělováním prebend. Mezi komunistou z roku 21, komunistou z roku 48, komunistou z roku 68 a komunistou z roku 89 byl takový rozdíl, že by se měli jmenovat pokaždé nějak jinak. - Ovšem klasická dietlovka, i když měl Jaroslav Dietl teprve pětiletou praxi. (22.06.2020)