Člověk bez osudu

Silný film, ale to dá říct prakticky o každém snímku, ve kterém hraje šoa titulní úlohu. Co se týče doby před odjezdem do koncentráků a samotného pobytu v lágru, není co vytknout, ale na druhou stranu není to nic, co bych neviděl někde jinde. Ty nejintenzivnější momenty přišly podle mě až v samotném závěru, kdy se hlavní hrdina vrací do rozbombardovaného domova a zjišťuje, jak moc ho doba strávená v lágru od ostatních odlišuje. Nicméně i přes jistou šablonovitost hodnotím nadprůměrně, protože tohle téma má pořád co říct. 80% (31.12.2015)

Po shlédnutí filmu jsem dlouho dumal a přemýšlel a nakonec jsem usoudil, že tento film má asi nejsyrovější pohled na koncentráky a vybíjení Židů, co jsem kdy ve filmech viděl. Možná to bude tím, že tento film syrově představuje život jednoho kluka, který začíná poměrně normálně. Jenže jakmile začne válka, pošlou ho do koncentráku a v tu chvíli film upadne do tak strašné depky, že se z něj nevyhrabe ani, když už válka skončí. Přitom má v sobě celou řadu strašně zajímavých myšlenek. Třeba mě překvapilo, jak si z koncentráků Židé ze začátku dělali legraci. Na konci filmu mě také překvapilo, že ne každý Žid do koncentráku šel. A úplně nejhorší mi přišla ta netečnost a nezájem všech po skončení války, kteří se zajímali jenom o to, co se v koncentrácích dělo, ale už se nikdo nezeptal konkrétních lidí, jak se vůbec cítí a zdali budou schopni se s tím, co všechno zažili, vůbec smířit a vypořádat. Úplně poslední minuty filmu malý Gyuri, mimochodem výborně zahraný Marcellem Nagym, vypráví takové věci, které by mi třeba vůbec nešly ani na mysl. Jenže jak je vidět, lidský mozek je neuvěřitelně adaptabilní a psychika dokáže s dítětem neuvěřitelné kousky. Například si z koncentráku udělat pěkné místo... (30.01.2017)

Studené zpracovánî výborné knihy staví Gyuriho do role naříkajícího ublížence, což je prakticky naprostý protipól románové předlohy. Chlad filmu doplňují studené barvy i odtažité herecké výkony. Takže jediným opravdovým zážitkem byla po dlouhé době opět velice zdařilá Morriconeho hudba, která svým aranžmá připomínala poetické scény z Rozhněvaného muže. (14.05.2020)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)

Dominantnými pocitmi z filmu bola jeho dĺžka a nevyrovnanosť. Boli v ňom silné scény, ale tiež dosť vaty. Z tejto témy už v dnešnej dobe málokto dokáže vytvoriť silný a pritom pravdivý film. Vždy sa tam primiešajú záujmy. A stretnutie s Jánosom Bánom inak, ako s Otíkom a s Danielom Craigom inak, ako s Jamesom Bondom, bolo dosť neobvyklé. (01.10.2009)