Planéta opíc

„Zošedivel si. Ale na človeka, ktorý má 2300 rokov, stále nevyzeráš zle.“ Prvý raz som Planétu opíc videl ako dieťa chodiace na základku a bola to vtedy dobrá výhovorka, prečo z rodinnej návštevy odísť skôr. Aby malý stihol Planétu opíc v televízii. Hoci ale otec žhavil bledomodrú Škodu 100 (tzv. „kilečko“) čo to dalo, včas sme prísť domov nedokázali. I tak som ale zachytil dosť na to, aby ma film bavil. Predsa len, hovoriace opice s puškami a na koňoch, čo mohlo byť lepšie? Následne som sa dostal k útlej knižnej predlohe (jej autor napísal aj Most cez rieku Kwai), ktorá končila tiež šokujúco, ale zároveň úplne inak, ako film (knižný koniec neskôr čiastočne prebral Tim Burton v reboote z roku 2001). V nasledujúcich cca dvadsiatich rokoch som sa s fenoménom Planéty opíc stretával často (ale neviem, ktoré z pokračovaní bolo najhoršie, dobré každopádne nebolo ani jedno) a legendárny originál s (veľmi nesympatickým mizantropom) Hestonom som znova uvidel až vo februári 2011. A musím povedať, že je to stále dobrý film, ktorý po technickej stránke príliš nezostarol. Naopak, veľkolepá odvážna kamera s psychedelickou hudbou mi dokonca v niekoľkých scénach pripadali takmer nadčasové (krúženie okolo stroskotaného korábu). Sem-tam to nemá logiku (hovoriace opice majú súdy, ale nedokázali zostrojiť papierové lietadielko, pozoruhodná je i funkčnosť pušiek po X tisícročiach), no po audiovizuálnej stránke ma to bavilo i 43 (!) rokov od vzniku a vôbec by mi neprekážalo, ak by sa planéta objavovala ešte dlhšie a opice by nastúpili dajme tomu až po hodine deja (alebo aj vôbec, to putovanie vyľudnenou apokalyptickou planétou je fakt mrazivé). Pretože len čo sa zaangažujú do príbehu, ten paradoxne stráca údernosť a zo sci-fi udalosti sa stáva maskérska báchorka. Našťastie, nudnej návšteve opičieho mestečka patrí len prostriedok; úvodné a finálne putovanie pustou Zakázanou zónou tomu vracajú kvalitu z úvodu. (28.05.2011)

Děti jsou morbidní. Nebo aspoň já byla. Ta mumifikovaná kosmonautka v sobě měla něco hypnoticky přitažlivého. Kolik lidí asi tenhle film přivedl k profesi patologa? Dnes mi působivější než závěr samotný připadá ten okamžik, kdy se druhý z těch kosmonatů otočí .... I když znám lidi, kteří by po tomhle zákroku konečně přestali vykazovat chování popuzené gorily. (29.08.2010)

Vynikající legendární kultovní sci-fi. Film, který je biblí všech tvůrců sci-fi filmů. Vynikající herecký výkon Charltona Hestona jako astronauta Taylora. Krásně můžeme vidět jak se tato postava mění. Zpočátku arogantní kosmonaut se mění ve zraniteného člověka, z jehož očí čiší beznaděj, ale také v nich sálá síla a odhodlání se vzepřít všem opicím, které ho uvěznily a chtěly pokořit. Film je strhující od začátku do konce a neustále něčím překvapuje. Až po samý závěr se Sochou svobody, jedním z nejkultovnějších zakončení filmu všech dob. (08.10.2005)

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Narozdíl od příjemně vzrušujícího počteníčka knihy Pierra Boullea, mě film zhusta vyděsil. Aby taky ne, viděla jsem ho ještě jako dítě, a ze strachu o kosmonauty, Novu i Ziru dlouho nevyšla, dokonce jsem nějakou chvilku trpěla fobií, že jsem buď na špatném místě ve správnou dobu nebo na správném ve špatnou dobu, nebo jsem prostě bez ohledu na místo a čas ta nesprávná osoba ................. :-)). (01.10.2005)