Motýlik

Franklin J. Schaffner viac ráz počas svojej kariéry zadaptoval bestseller niektorého slávneho spisovateľa a pohyboval sa pritom v rôznych žánrových plochách - napríklad v prípade Pierra Boulleho a jeho Planéty opíc šlo o science-fiction a zároveň alegóriu ľudskej civilizácie, vo filmovej verzii románu Robina Cooka Sfinga o odpočinkový dobrodružný thriller. Z veľkej časti autobiografický Motýlik Henriho Charrièra však už bol priveľkým sústom a potvrdil mi mierne pochybnosti ohľadom Schaffnerovej režijnej metódy. Z dnešného pohľadu konzervatívny prístup fungoval v prípade Planéty opíc, ktorá je okrem niekoľkých momentov prevažne statická, zaberá relatívne krátky časový úsek a stojí mimo hercov na dialógoch a kostýmoch (respektíve maskách). V Schaffnerových odľahčenejších filmoch zasa na seba strhávajú pozornosť rýchlo sa meniace lokality, s tým súvisiace napätie a zmeny nálad. V Motýlikovi sa však ako problematický ukázal aspekt, s ktorým Schaffner až tak často nepracoval, a to je vývoj postavy. McQueenova fyzická premena je len povrchnou zásterkou toho, že sa skutočný charakter Motýlika nijak výrazne nemení a vnútornú prázdnotu zapĺňa len hercova charizma. Desivosť výjavov krutosti dementuje častý humor a vyvoláva tak rozpačité pocity. Záver, ktorý sa snaží dojímať nás nad dvoma starnúcimi mužmi je už len naťahovaný a rozhodne som z neho nemal pocit, že by som si týmto nikdy nechcel prejsť. A to by som zrejme mal mať. Stranou formy by som nemal väčšie negatíva až na už spomínanú konzervatívnosť, prejavujúcu sa i tu - jedinou relatívne zaujímavou je scéna nočného úteku, ktorá sa aspoň trochu snaží pracovať s viacerými plánmi (a ide jej to na výbornú, preto zamrzí, že je jediná). Nízkemu hodnoteniu definitívne napomohol i záverečný predtitulkový komentár. 55% (12.05.2015)

Dechberoucí snímek o (ne)svobodě člověka a jeho mysli si z Charriérovy předlohy mazaně vyzobal možná ne nejlepší, ale rozhodně nejatraktivnější pasáže, a díky nim se stal nezapomenutelným. Už příjezd do tábora (ano, třeba scéna s gilotinou) nenechá nikoho pochybovat o tom, že Ďábelské ostrovy jsou doopravdy ďábelské, a to, co se děje následující dvě hodiny, všechno jen podtrhuje. Klaustrofobická scéna se "samotkou", o které se mi zdálo pěkných pár nocí, neúspěšné pokusy o útěk, které akorát zvyšují Motýlkovu touhu po svobodě, infarktové finále... A další a další. Film je skvělý především díky dvojce McQueen - Hoffman, tísnivé Schaffnerově režii a samozřejmě i díky příjemně melancholické hudbě Jerryho Goldsmithe. Pět hvězd a nikdy míň. (12.08.2010)

Trochu jsem se obával stáří tohoto filmu, ale byl jsem mile překvapen, a vlastně můžu říct, že už dlouho jsem nebyl přikovaný k sedačce jako v tomto případě. Pochvalu si zaslouží všechno, takže ještě mi zbývá vyzdvihnout to, jak se se svými rolemi vypořádali herci. Jedním slovem obdivuhodné v jakých podmínkách a v jakých situacích natáčeli!!!90% (14.10.2007)

Henri Charriere prezívaný Motýľ vydal v roku 1969 autobiografický román "Papillon". Je to príbeh o neprávom na doživotie odsúdenom mužovi a jeho pokusoch utiecť z ťažkých väzení vo Francúzskej Gauyane. V roku 1973 tento dobrodružný väzenský román previedol na filmové plátno režisér Franklin J. Schaffner. Do hlavných úloh obsadil Dustina Hoffmana a Steve McQueena. Filmová adaptácia je celkom podarená, ale tí čo mali možnosť čítať pôvodnú literárnu predlohu tam iste najdú hodne nezrovnalostí a skreslení. *** (31.10.2017)

Doživotně odsouzený za vraždu a silně obrýlený padělatel peněz. Oba ve značném fyzickém a psychickém vypětí. Jak v případě postav na plátně, tak i obou herců – Hoffmana a McQueena. Vysoké teploty, vlhko, potřeba velké ztráty na váze. Navíc si oba herci prý úplně nesedli. Jeden druhému záviděl vzhled a fyzickou zdatnost, druhý prvnímu zase mimořádný herecký talent. Hoffmanova postava má tragikomický rozměr, naplněný lidskou jímavostí. McQueenův nepoddajný vězeň pak působí velmi naturalisticky. Místy tak oba nabízejí výborné momenty, jako celek je však chtě nechtě dlouhý a příběh působí těžkopádněji, než by bylo zdrávo. Jsem rád, že jsem konečně viděl, v trvalejší stopu ale moc nevěřím. (20.04.2015)