Bohom zabudnuté deti

Vynucený spoiler: Film, který klade na diváka požadavky: vžít se do (role) učitele řeči nebo do jeho hluchoněmé milenky nebo do obou. Zkusím to tedy u Sáry: V mládí ji matka dala do útulku pro hluchoněmé, přesto se obě naučily posunkovou řeč, to znamená, že to nemohlo být v útlém mládí, a navíc ani v pubertě, kdy fungovala jako těžko říct co (snad nymfomanka). Dalo by se tak říct, že ji matka "poslala do učení". Sára se ale učit odmítá a tak pracuje (už jsme ve filmu) jako uklízečka, přesto je považována za velice inteligentní. (Její) učitel řeči ji však z tohoto prostředí, v němž se cítí spokojená, vytrhne a naučí ji hrát poker. V pokru je dobrá, ale pokr hrát nechce, chce jít na vysokou školu, a tak učitele opouští a vrací se k matce. Všichni se jí neustále omlouvají, zvlášť když ji posedne záchvat běsu a začne sprostě posunkovat. Nejlépe je jí ve vodě, do níž se snaží strhnout i učitele. Nakonec je jí bez něj smutno a tak se k němu vrací. Jejich společná budoucnost je přesto velmi nejistá.  ... Možná lehká písnička Boba Dylana v tom udělá více jasno: But I can’t respond / To your sign language / You’re taking advantage / Bringing me down / Can’t you make any sound? - Nevím co si počít / s tvou posunkovou řečí / jsi ve výhodě / a jám z toho depku / což nevydáš ani hlásku? (17.01.2024)

Moc krásná záležitost ve všech ohledech, viděla jsem tento snímek kdysi dávno a tak jsem se k němu dnes večer vrátila.. William Hurt je v roli učitele nesmírně charismatický a Marlee Matlinová mě okouzlila úplně stejně jako před lety.. Nahlédnutí do úplně jiného světa - bez zvuků a bez mluvení - považuji za zdařilé, lehce uvěřitelné, no a pro nabourávání bariér mám slabost i pochopení.. Scény z bazénu jsou pro mne nezapomenutelné.. (15.03.2022)

Neotřelý příběh lásky dvou prolínajícího se světa zvuků a ticha handicapované dívky a zdravého učitele. Jejich střet dával tušit od prvního okamžiku, že jde o nezvyklou citovou komunikaci, která mě aspoň přiblížila prostředí a život neslyšících, byť je to prezentováno v hollywoodském stylu a trošku sentimentálně, nespatřoval jsem v tom žádný filmový kalkul, ale krásné obrazné vyjádření. Divadelní premiéra tohoto příběhu se konala již v roce 1979 v Los Angeles a poté New Yorku, kde zaznamenala obrovský úspěch u diváků i u odborné kritiky a byla oceněna cenou Tony jako nejlepší hra sezony 1979-1980. V hlavních rolích na Broadwayi hráli poprvé také neslyšící herci John Rubinstein a Phyllis Frelich. Po několika letech filmová společnost Paramount Picture se rozhodla přenést příběh na filmové plátno kin a po delším hledání svěřila filmové ztvárnění režisérce Randa Haines. Musím však napsat, že tento film se jí velice povedl a získala si mou přízeň. (30.06.2017)

Ticho. Naprosté, nikdy nekončící ticho. Kamkoli se podíváte, cokoli uděláte – žádný zvuk. Ta představa mě znepokojuje, což je v přímém rozporu s uklidňující vnitřní harmonií filmu. Nadnášen vodou, moci se nikým nerušen oddat vlastním myšlenkám. Dokonalá vyrovnanost. Pro americké drama nevhodná, proto netrvající věčně, ale přinášející ty nejúchvatnější scény. Třeba když se Sarah (neslyšící, oscarová, krásná Marlee Matlin) uprostřed hloučku křepčících individuí celým tělem i duší oddává hudbě, kterou nemůže slyšet. Zjitřete své smysly. Zkuste vyhledat nějaké tiché místo. Žádný zvuk. Slyšíte? Važte si toho. Apendix: Jaká krásná náhoda, že Sarah s Jamesem v kině sledují Někdo to rád horké, na jehož konci zazní ono pověstné „Nikdo není dokonalý“. Pravda. 80% (13.02.2009)

Ve své době asi zjevení, protože o problematice neslyšících se moc nemluvilo. Když se dnes na film dívám, vidím všechna ta scenáristická klišé a mrzí mne, že film vlastně nemá čím překvapit. Ono jde v hlavní podstatě jen o romantický film, jenž je světem neslyšících jen ozvláštněn. Hlavní hrdinka klidně mohla být alkoholička, mít trauma z dětství, že ji zneužíval otec, že má implantované srdce někoho jiného, a vyšlo by to nastejno. Zásady podobného scénáře jsou zde jasně rozeznatelné: nejprve seznamování, postupné sbližování, pak konflikt (zde podle mne zcela nesmyslný), a nakonec pochopení, odpuštění a usmíření. A děcka zahrají skvělé představení, klobouk dolů. A rovněž mne mrzí, že podobně vedený styl filmu je kapesníčkový a chtěně dojímací. (26.06.2017)