Posedlost

Filmový tanec svatého Víta, kde si nebudu nalhávat, že jsem pochopil metafyzické pozadí celého obrazu, byť některé výjevy byly přece jen zcela zřetelné. Svůj výklad si raději nechám pro sebe, ale v rámci rychlé freudovské psychosebeanalýzy jsem si vyšel jako prase, vše je tedy v naprostém pořádku. V komentářích se tu často objevuje, že se jedná o těžce stravitelný a náročný kousek, což nemohu potvrdit. Velmi rychle jsem totiž přistoupil na Zulavského pravidla, tedy, že žádná nejsou a vůbec to nedává smysl. Koneckonců to poslední několikrát sděluje ústy svých hrdinů i sám autor. Touha po pochopení pak samosebou může vést k bolehlavu, nesmysl totiž nelze chápat, pouze přijmout. Hned po projekci bych, se přiznám, ale s hodnocením šel mnohem níž, nicméně tohle je klasický případ díla, které je dobré si nechat v hlavě uzrát, samosebou za předpokladu, že vám do ní něco zaseje. Nesmyslně geniální trojka! (29.03.2020)

Máte-li rádi jen jednoduché a přímočaré příběhy, tenhle film rozhodně není pro vás. Naopak chcete-li se ponořit do víru chaotického šílenství a vidět šílený film se šílenými herci od šíleného režiséra, jste tady správně. Šílený Heinrich, všemilující zenový narkoman libující si v rozhalených košilích, je hodně šílená postava, šílený Sam Neill jakbysmet, ovšem to, co předvádí šílená Isabelle Adjani ve své dvojroli (tedy v té první), je šílené příliš i na mě, chvílemi mi bylo skoro stydno se na její hysterické šílení dívat (třeba šílená scéna v podchodu metra). Mně osobně se víc líbí tiché, klidné, introvertní šílenství, jaké předvedla třeba Catherine Deneuve v Polańského Repulsion, ale každopádně jsem vděčný za každý šílený film, tedy i za tenhle a doufám, že některé jeho scény z hlavy jen tak nevymažu. Schizofrenní rozpolcenost postav vhodně dokreslují zajímavé záběry z ulic schizofrenně rozpolceného Berlína. (20.01.2015)

Andrzej Zulawski pro mě představuje jednoho z nejsvéráznějších režisérů. Zatím jsem viděl pouze dva z jeho snímků, každý z nich byl originální a nezvyklý. Někde jsem se dočetl, že v Polsku byly jeho filmy přijímány vždy rozporuplně a je považován za kontroverzního tvůrce. Jeho Posedlost se mi těžce hodnotí, přemýšlím nad ní, ale přiznám se, že jsem smysl asi nepochopil dostatečně, nabízí se mi několik výkladů, z nichž některé jsou zachyceny v místních komentářích, nicméně se domnívám, že nejlépe to ví asi sám režisér. Isabelle Adjani předvádí fantastický výkon, scéna z průchodu se snad každému vryje do paměti. (30.12.2011)

Velkej psychologicko-hororovej bizár. Místy divadelně přepjaté, občas trochu nuda, chvílemi absolutní peklo (scéna v metru může směle kandidovat na největší filmový hysterický záchvat všech dob). Vlastně moc nevím, co si o tom myslet, ale zhlédnutí nelituji. Každopádně ale jeden z nejšílenějších filmů, co jsem viděl. 50 - 60 % (27.10.2014)

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)