Ima, ai ni jukimasu

Už od samého začátku, kdy nám to představí pochmurnou zápletku podpořenou teskným pianovým soundtrackem, je naprosto jasné, jaké to celé bude - nenáročné, vyděračské, plné ubrečených a "emotivních" scén. Takže mě to začalo dost děsit a když se Mia vrátila, popadla mě panika z toho, že na mě čeká japonská, lehce fantasy verze jihokorejských Vzpomínek na lásku (které považuji za jeden z nejvíce vyděračských filmů vůbec a osobně ten film vůbec nemám rád), ale nakonec jsem to dokázal dokoukat bez větších problém a byl jsem i mile překvapen z toho, že to až tak vyděračské nebylo. Ono to je taky tím, že se mi to povedlo brát jako pohádku, kterou to je a naštěstí i na ni to není až tak emočně přehnané, jak jsem se obával. Samozřejmě to do jisté míry pořád vyděračské je, stejně tak i kýčovité, v závěru i s krapet přehnaným, byť docela originálním zvratem (a ty slunečnice mě popravdě rozesmály nahlas, vzpomněl jsem si při nich na volební spoty KDU-ČSL, které zase vždycky vypadaly jako z obálky Strážné věže) a postrádá to jakoukoli myšlenku, stejně tak mě to minulo i emočně. Ale jako pohádka to pořád ještě ušlo, nijak výrazněji mě to nenudilo a zvládl jsem to bez následků, takže i když to rozhodně není film, který bych potřeboval vidět znova a který by mě měl šanci jakkoli oslovit, i tak nemám problém mi ty tři hvězdy dát. Slabé 3* (06.03.2023)

Ani po několika měsících netuším, jak tento film okomentovat. I po té dlouhé době ve mě stále zůstává spousta emocí, které se probudí ve chvíli, kdy si na tento skvost vzpomenu. Slovy se snad ani nedá popsat a kdo má jen trochu romantickou duši, musí si na něj udělat tu chvilku času. Za úspěch považuji, když mi u filmu slzí oči. Zde jsem musel měnit kapesníky. Přitom si nedokáži vybavit, jestli to bylo smutkem, či radostí. Pravděpodobně jsem prohrál boj na všech frontách a s radostí podlehl. (30.04.2008)

Nádherná a příběhově silná citová vydíračka. Díky tomu, že je příběh šmrnclý tou fantasy linkou, tak celková atraktivita výrazně stoupá. Snad jedinou výtkou z mé strany by mohlo ne vždy přesvědčivé herectví hlavních protagonistů. Občas mi ty situace přišli hodně strojené a nepřirozené. To je ale k výtkám vše. Bavil jsem se a na závěr jsem si solidně pobrečel. Rozhodně doporučuji. (03.10.2013)

Takumi žije sám se svým synem Judžim. Už je tomu téměř rok, kdy jim zemřela manželka a maminka Mio. Slíbila však, že se v příštím období dešťů vrátí, a tato doba právě nadchází... Moc pěkný a příjemný romantický film s několika kouzelnými detaily (dort), hezkou hudbou a pětihvězdičkovou poslední dvacetiminutovkou. 8+/10 (31.03.2007)

Přirovnání, které k tomuhle filmu teď použiju, by se možná mohlo zdát některým uživatelům poněkud mimo, ale pokusím se to objasnit. Ima, ai ni yukimasu bych totiž přirovnal k Zelené míli. Ne, žádný John Coffey, problémy s močením ani lidi ve vězení tady sice nejsou, ale má to z mého úhlu pohledu společné dvě pro mě docela podstatné věci: oba jsou to filmy ždímající slzy a oba obsahují nějaký fantasy prvek. Je sice fakt, že se mi ještě nikdy nepovedlo u filmu brečet (dobře, pokud teda nepočítáme v nějakých třech letech sledování Míši Kuličky, kde jsem vždycky hrozně probrečel to, když Míša ztratil maminku), ale že bych byl úplné dřevo, to zase ne. Film u mě dovede vyvolat lecjaké emoce, takže bych netvrdil, že na mě dojáky nemají žádný účinek. Pokud film opravdu má čím ty moje emoce vydolovat, pak se tomu ždímání nijak nebráním. A fantasy se nebráním naprosto vůbec, protože to je jeden z mých nejoblíbenějších žánrů jak na literárním, tak i filmovém poli. Jenže teď se dostáváme k tomu, co u mě prostě nefunguje: kombinace fantasy a dojáku. Pokud ze mě má film opravdu vyždímat příjemně emoce, pak by na mě měl vytasit nějaký uvěřitelný, reálný příběh, který bych mohl klidně prožít i já. A to právě jak v Zelené míli, tak i u tohoto filmu k mé smůle neplatí. Zelená míle se mi pětihvězdičkově líbila jen do té doby, než začal John rozsvěcovat světla, vypouštět hejna jakýchsi much z úst a dělat podobné šílenosti, do toho ještě myši s nezdravě vysokým věkem... ne, to jsem opravdu nepřekousnul a na konci měl co dělat, abych tomu dal stěží 4*. Tento film je v tomhle smyslu mnohem umírněnější a onen fantasy prvek v dojáku mi až tolik nevadil, ale stejně mi to nedovolilo dát plný počet. Herci jsou sice fajn, hudba též, onen tíživý pocit z toho, že už víte, jak to skončí... ano, je to všechno moc pěkné, ale zkrátka mě to nedostalo na kolena stoprocentně. A že by to ve mně zanechalo nějak zvlášť silný otisk jako ostatní "realistické" dojáky à la Titanic, to prostě nemůžu říct. V tomto případě jsem zkrátka hodně subjektivní a dávám solidní 4*, přestože jinak zásadních chyb neshledávám. Ano, zdejší hodnocení je podle mě zasloužené a film bych druhým rozhodně doporučil, ale k těm pětihvězdičkářům se zde prostě připojit nemůžu. (15.07.2012)