Ararat

Je škoda, že Ararat stojí za starou bačkoru, protože arménská gencoida zase není častým filmovým námětem, byť by si to zasloužila. Jenže tohle je jen o nějakém klukovi, který se, snad, snaží najít nějaké svoje kořeny a o natáčení filmu na tohle téma. Já spíš čekal cestu do Turecka, pátrání po tom, jak to opravdu bylo a střet dvou pohledů, tedy arménského a tureckého. Ale ani jednoho jsem se tady nedočkal. Pro mě je film zklamáním. 30% (16.11.2014)

Až čtvrtý film, co jsem shlédl od Atoma Egoyana mě doopravdy zasáhl. Podivná (pro Egoyana však typická) struktura filmu, která se odehrává v mnoha časových rovinách současnosti a zároveň nám umožňuje nahlédnout do minulosti formou natáčení (poněkud lacině vypadajícího) historického filmu, na mě tentokrát perfektně zapůsobila. Postavy jsou různě propojené a téměř každá postava má svojí hloubku, vlastní téma. Jedná se o silný emotivní film, který vypovídá o historických zvěrstvech, které by neměly být zapomenuty, ale i o současných problémech s vyrovnáním se s vlastní identitou a původem. Po shlédnutí bych asi nemohl být spokojenější. (17.09.2009)

Snímek, který dává vědět o zapomínané genocidě, se kterou je těžké se vypořádat bez vypořádání Turků, o současném nazírání na toto a související témata, o víře, s níž je otřásáno. Vážím si autorových ambicí, ale byl bych skutečně radši, kdyby natočil prostě jen silný film, tahle látka si to jistě zasluhuje. (24.05.2011)

Najlepšie na Egoyanovom Ararate je, že ide čiastočne o film o filme, a že svoj príbeh podáva presne opačným štýlom, jak pátos vojnového filmu ktorý natáčajú. Filmu, kde sa znásilňujú ženy, zatiaľ čo ich deti držia za ruku. Tieto scény tam sú, slúžia ako memento mori, spomienka, ktorá v rámci rozprávania funguje v druhom pláne, pričom sa väčšinu stopáže tvári, ako nosná téma. Napokon ide o vyrovnávanie sa s minulosťou, s minulosťou krajiny, a vo vedľajších dejových líniách, aj s minulosťou vlastných rodín. A je to tým silnejšie, čím dlhšie nechávajú spomínané scény mlčať... Videné v rámci Challenge Tour 2015 (02.04.2015)

Film odehrávající se na mnoha podlažích, přičemž my můžeme vidět děj pouze na jedné, dle libovůle režiséra. Teď už by sem mohlo přidat další patro, třeba s názvem Nagorno-Karabakh. Ten, kdo ostejně jako já louskal v mládí werfelovky, včetně 40 dní Musa Dagh, se už sotva kdy zbaví jejich vlivu. Netřeba polemizovat o tom, co bylo a nebylo, ale o tom co je a není v Ergoyanově filmu. - A kdo si navíc přečte scénu z knihy Ivo Andriće Most přes Drinu, jak se správně naráží na kůl, bude pravděpodobně zbaven všech "tureckých" iluzí. (07.10.2023)