Unaveni sluncem 2: Odpor

Málokdy je hodnocení filmu takovým oříškem. Mám ho hodnotit jako pokračování výborného prvního dílu (a následně snížit hodnocení u obou), nebo se od toho zkusit oprostit a brát to jako válečné drama od režiséra, který evidentně nemusel řešit rozpočet, množství statistů či natáčecí čas? Na jednu stranu by to stejně dobře fungovalo, kdyby tam nebyl Kotov a jeho dcera, na druhou to právě tyto dvě postavy drží pohromadě. Spoiler: končí to titulkem „konec první části“, což jsem v závěru druhého dílu tak nějak nečekal. (Některé triky dělalo pražské UPP, doufám, že ne toho zbytečného motýla.) (05.11.2017)

Silná káva při heroizování původně zemřelého plukovníka Sergeje Petroviče Kotova (sám režisér Nikita Michalkov), jako člena neozbrojené jednotky trestanců za druhé světové války. Stává se z něj mýtus, který se štěstím přežívá střílení vězňů, nálet na vězení, nájezdy tanků a kdo ví co ještě. Jeho dcerka Naďa (Naděžda Michalkova) zase prožívá neuvěřitelné příhody přežití při putování za svým tatínkem, aby se z ní stala profesionální válečná ošetřovatelka. Míťa (Oleg Meňšikov), stále pracující pro KGB, se snaží spravovat to, co sám napáchal a podporuje těžce sužovanou rodinu ve všech směrech a za každých okolností. Výsledkem je monstrózní přehlídka, plná patetického heroizování ruské duše a její odolnosti i za těch nejnepřívětivějších životních situací. Snad všechny situace působí až hodně nepatřičně, je to spíše jen jakási zidealizovaná oslava něčeho, co má zvedat hrdost obyčejného Rusa. Pompézní žvatlání o hrdinství jednotlivců i národa. Hodně silná káva. (11.08.2011)

Sice souhlasím s těmi, kdo si myslí, že udělat volné pokračování "Unaveni sluncem" ještě po x letech nebyl nejlepší Nikitův nápad, ale na druhou stranu: proč ne? Kdyby na stejný základ, který by vyjádřil nějakým krátkým úvodem - otec jako politický vězeň v kriminále a zbytek rodiny de facto taky a snaží se znovu setkat, až začne válka, rozhodně by to neprobouzelo ty stejné emoce, jako když to mají být ty samé postavy. Že film nemá jeden příběh a jsou to roztříštěné obrazy? Že se děj utápí v dlouhých záběrech a nikam to nevede? Že tam jsou zbytečně detailní záběry na zmasakrovaná těla a že tam vidíme příliš mnoho podrobností umírání? Válka nemá jeden příběh. Válka je hnusná a umírají tam lidi. A taky jsou někdy mrzačeni. Někdy člověka drží při životě naděje, že dokud má klíče, je v pořádku i dům (potažmo rodina, která tam má být). Je to klišé? Ano. Ale lidé takhle uvažují. Člověk potřebuje nějakou hmatatelnou vzpomínku a naději. Potřebuje věřit tomu, že zatímco on je někde a bojuje za pojmy jako "vlast", "svoboda", "národ", tak to, co není prázdný pojem, ale konkrétní lidé, a to ti nejbližší, jsou živi, zdrávi doma a těší se dobré pohodě. Člověk potřebuje věřit tomu, že i když zrovna spadl do moře a to, na čem se drží je mina, střílejí po něm a není si jist, jestli se může spolehnout na pomoc boží, tak že se jednou setká s těmi, které k životu potřebuje stejně jako vzduch. A člověk potřebuje věřit i tomu, že ho za chvíli, jen co to, co se zrovna děje, skončí, někdo zavolá k čaji. Myslím, že přesně o tomhle ten film je. O válce, lásce, víře a naději. (14.09.2010)

Rozhodně je zde naprosto propastný rozdíl ve srovnání s prvním dílem. Ona je vlastně totální hloupost tyhle díly srovnávat. Nelze snad ani uvěřit, že oba filmy dělal stejný režisér. Kdybych přesto uvěřit chtěl, tak bych předpokládal, že režisér se bude ve své práci postupně zdokonalovat. Zapomeňme na nějaký psychologický rozvoj postav. Vlastně zapomeňme i na pana Kotova. V tomhle filmu se zrodil nový pan Kotov, který s tím původním ná společný pouze knírek. Když se vám zapomenout podaří, tak tenhle film nemusíte vidět až tak propastně špatně. Bohužel stejně jako poztrácel pan režisér talent režisérský, tak jeho dcera totálně ztratila ten herecký. Scénky, kterých se účastní jsou skutečně příšerné. Pár pěkných a vtipných momentů se ve filmu najít dá, ale jsou to skutečně pouze momenty, jako celek film brutálně nefunguje. Přesto bych ten třetí díl rád viděl. 2* (26.12.2012)

Filmařské selhání gargantuovských rozměrů. Film, v němž se fatálně hroutí kategorie postav, času a prostoru (v jedničce tak precizně budované a skvěle fungující) a zůstává jen beztvará a nekoncepční směs záběrů, které často postrádají jakoukoli logiku a racionální záměr. Dílo zkázy dokonává strašidelně monotónní hudba, páprdovská kamera a střih bojových sekvencí, politovánihodné neherectví Nikitovy milované Naděždy a absolutně zoufalá absence názoru a jakéhokoli sdělení. Michalkov může plácat, čeho se tímhle filmem chtěl dobrat (dobra, boha, metafyziky války), ale faktem zůstává, že se dobral jen absolutní negace svého kdysi generálsky rozhodného a disciplinovaného stylu. Paradox nemůže být horší – čím více záběrů film má, tím více vyniká jeho bezradnost a prázdnota. Počkal jsem si na delší verzi a ručím za to hlavou. (10.07.2010)