Déjà Vu

Když v roce 1999 uviděl Neo v domě dvakrát za sebou tu samou černou kočku, řekl slova - "Deja Vu" a já tehdy opravdu nevěděl, co znamenají. A teď je tu Tony Scott, aby odvyprávěl svojí vizi časového paradoxu a již jednou prožitých momentů. Pokud po impozantním nástupu v podobě špičkové exploze trajektu jen zalapáte po dechu, pravděpodobně film nedokoukáte, jelikož se po celou dobu nebudete moci nadechnout a příčina Vašeho úmrtí bude klasifikována jako udušení. Deja Vu je totiž jako když vyletí airback. Rychlost, rána, šok! Scénáristé přicházejí s mnoha originálními prvky, počínaje zajímavým nápadem časoprostorové cesty, který nám prostřednictvím Denzela náležitě osvětlují a doposud nevídanou automobilovou honičkou, kdy se Denzel snaží zavěsit za zadní nárazníky auta, které jede v minulosti, konče. Je obrovská škoda, že film mě v závěrečné třetině přepnul do stavu, kdy se mi hlavou míhaly desítky otázek a kdy si na sebe tvůrci uvázali časovou oprátku. V niveč nakonec přijde to, že jsem celých 110 minut dával pozor, otázky vyžadující logické vysvětlení vyvstávají jedna za druhou. Pokoušet se ve filmech o cesty časem je vždy hodně diskutabilní, nicméně tady to mohlo být geniální, kdyby byl film ukončen dopadením zločince. Scottovy charakteristické prvky - zpomalovačky, brutální kamerové výstřelky, barevné filtry a Denzel Washington - jsou ohromné. Hudební doprovod atmosférický. Film, který si budu pamatovat hodně dlouho. 90% 75 miliónů dolarů(rozpočet)/178 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (11.04.2007)

Prvnich 30 minut se film tvari jako klasicky vysetrovani zlocinu, s nekolika drobnejma zahadama a cely cool natoceny. Pak se to cely presune krapet do sci-fi. A to byl fakt perfektni napad. Ve filmu je sice akce minimum a ani kamera nesili, ale diky sledovani udalosti ctyri dny predem je film skvele napinavej a vtahne do deje. Navic je tu Denzel fakt skvelej, akorat se obcas tvari malinko krecovite. A i kdyz si tvurci hrajou s casem, zadna vyrazna chyba, ktera by narusila zazitek z filmu, se nekona. Navic je tu jedna z nejoriginalnejsich honicek za hodne dlouhou dobu. No a pak by moh bejt klidne konec filmu a ja bych moh konec oznacit za sice klasickej, ze se terorista chytil, ale na druhou stranu smutnej a s klidem bych moh rict, ze je film docela originalni. Jenze tohle tvurcum zrejme nestacilo, nejspis jim prislo, ze je ve filmu malo akce, ze ma stopaz jen 85 minut a ze to neni dostatecne happy konec. A sup, uz tu mame sci-fi o cestovani v case a atmosfera de do hajzlu. Sice je to porad cool a docela i napinavy, navic se dovyresi par veci, jako krvavy uterky atd., ale uz to proste neni ono a zacinaj se objevovat casovy chyby. Za chvilku jsem to ale prekous a dal se dobre bavil. A opet tu je konec a opet se da oznacit za originalni. Jenze to tvurcum zase nestacilo a proto museli pridat jeste zaver, kterej je skutecne velmi happy-endovej a tim me uz nasrali, ze sem mel chut sebrat jednu hvezdicku. Ale nakonec to neudelam, pac sem se fakt dobre bavil. (06.05.2007)

Na "Déjà Vu" zaujme především to, jak jeho scénář přinesl ideální rámec pro stylový vývoj režijního rukopisu Tonyho Scotta. Po extravagantní "Domino", kde nespolehlivá vypravěčka dávala prostor k okázalému formálnímu hýření, působí nadcházející Scottův projekt jako zdánlivé zklidnění. Ale při tom režisér pro své hrátky s impresí okamžiku za pomocí kombinování různých kamer, materiálů, rychlostí snímání i postprodukčních procesů našel ideální uplatnění ve zdejším vyprávění, které v zásadní prostřední části pracuje s možností nahlížet do probíhajícího času v minulosti a při tom měnit úhly pohledu. Ve svých vrcholných scénách tak film přináší divoce fragmentarizovaný pohled na souběžně probíhající dvě časové roviny, ale právě díky vizuální stylizaci se zde divák ani na chviličku neztrácí. "Déjà Vu" právě v tandemu s "Domino" představuje dva vrcholy pozdního období Scottovy filmografie, kde dostal ve scénářích ideální rámce pro své formální experimenty - v jednom případě k bezuzdnému divočení v zájmu zvýšení expresivity a blouznivosti předkládaného vyprávění a na druhé straně paradoxně k jejich nasazení pro maximální přehlednost i věrohodné zobrazení fantaskních elementů potkávajících se časových rovin. (17.11.2020)

Starí majstri Jerry Bruckheimer a Tony Scott dávajú dokopy Van Dammeho Timecopa a Gilliamovych Dvanásť opíc. Skvelý Denzel Washington si hrdinsky prestrieľava cestu skrz filmársku precíznosť, ktorej nechýba rovnaké množstvo dobrých scenáristických nápadov, ako logických dier. Vrátane tej najväčšej, ktorá sa podriaďuje romantickému (ale emocionálne príjemnému) happyendu. Príjemná oddychovka, pri ktorej neradno premýšľať. (17.06.2007)

Tím, co napíšu, vlastně jen budu opakovat Douglasův komentář. První část, kdy se téměř neřeší, co kdo, kdy a jak změní, a divák je fascinován onou myšlenkou, režisérskými nápady a vychytávkami, je bez výjimky vynikající. Žánrová klišé jsou v první polovině velmi zdařile variována, především automobilová honička je nejlepší a nejoriginálnější jakou jsem ve filmu kdy viděl. Oproti tomu druhá polovina totálně odporuje té první - to, co se film více než hodinu snaží budovat, pohřbí v několika závěrečných desítkách minut (doslova invence přeměněná na klasickou konvenci). Je to velká škoda, protože těch paradoxů (cestování v čase) a logických nesmyslností je v závěru příliš a tento pocit v mnohém předčí jednoznačně pozitivní z úvodní "poloviny". (01.02.2011)