Réžia:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrajú:
Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda, Marie Čermínová (a.z.), Jindřich Štyrský (a.z.), Jindřich Heisler (a.z.)VOD (1)
Obsahy(1)
Velký ateliér, hangár či cirkusový stan. Zde zbudujeme velký svět Toyen (1902-1980) a Jindřicha Heislera (1914-1953), předních evropských surrealistů. Kulisa se bude skládat z fragmentů bytů, hotelů, kaváren a ulic. Koupelna a vana v bytě Toyen, residence, kde 4 roky bydlel Heisler, Žid, který se nedostavil k transportu, a kde on a jeho milenka vytvářeli umění. Malířská výbava, klobouky, peněženky, fotografická výbava, rádiová hlášení přibližně z let 1930 1970. Amatérské filmy, natočené Toyen a Heislerem. Pronikneme do obrazů a uměleckých děl v tomto vskutku fantaskním světě. Zepředu, zezadu, skrze režné malířské plátno. Surrealismus jako základ jejich naprosté nezávislosti na politice, režimech, národnosti, bohatství a chudobě. Přežijí hrůzy nacismu i komunismu. Vytváření seberealizace, nezávislosti a svobody. Vnitřní síla, puzení, energie jejich nevšedního vztahu, jejich lásky. Toyen někdy jako muž, jindy jako obhájce hrubé erotiky, dokonce pornografie. Toyen ani Heisler nebyli nikdy v manželském svazku. Neměli děti. Spolu, jeden vedle druhého, vynalezli nové umělecké přístupy, poezii, koláž, fotografické techniky, reklamní artefakty. Důraz na nekompromisní agresivitu a bojovnost i něžných vizí, které vypadají jako počátek dnešní důležitosti vizuálna a video prezentací. Poezie a šok. Budeme hledat a zkoumat, jako tato dvojice (Heisler byl o 12 let mladší než Toyen, která jej přežila o 27 let), stále spolu, svázaní neviditelnou pupeční šňůrou tvorby a emoce. Přežije pouze síla jednotlivce! Film Toyen, založený na historických faktech a konkrétních uměleckých dílech, nepředstavuje životopisný příběh, ani dokument o tomto období a jeho umění. Film bude existovat zcela nezávisle jako originální umělecké dílo, které má vlastní svět a vlastní poetiku. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (40)
Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy. ()
Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Plyn. Lidice. Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Gaz. Lidice. Sacré Coeur. Heydrich. Heige místo Teige. Kočičí hlavy. Více kočičích hlav. Umění. Umění! Střípky snů... Poklop od plynu... (Btw, jestli čekáte od filmu s názvem Toyen, že se něco o Toyen dozvíte, tak to raději zajděte do galerie, patnáctiřádkový vstupní panel je obsažnější a dost možná i sdělnější a napínavější). ()
Jestli jsem se kdy setkala s géniem, pak to musel být jedině Jan Němec. Propojení obrazu a obrazu, bez hudby se zvuky, bez děje s příběhem. Toyen jako žena, jako umělkyně, jako láska, Zuzana Stivínová ve stínech světla, Jan Budař mýtus světla. Stačí jen ty obrázky pozorovat a nechat svoji fantazii a myšlenky rozběhnout se všemi směry. Zážitek na celý život, krásný, hluboký a přitom prchavý...Surrealismus ve své esenciální podobě. ()
Film, ke kterému mi schází klíč. O životě a umění Toyen, Heislera a Štýrského totiž nevím naprosto nic. A po skončení filmu to zůstane prakticky nezměněno. Nechápu proč Němec použil místo hudby ruchy, které nemají žádnou souvislost s obrazem, proč používá přehnanou intonaci a neustálé opakování komentářů. Nechápu nic. Navzdory počtu hvězdiček je film jakýkoliv, jen ne průměrný. ()
Něco málo přes hodinku a přitom mě to totálně uondalo. Že je to ale film, který o velké umělkyni natočil jiný velký umělec, resp. skupina podobně smýšlejících a navzájem si rozumějících umělců, o tom nemůže být sporu. Ve Vlku z Královských Vinohrad Jiří Menzel Janu Němcovi po jeho návratu z amerického exilu řekne, že se za těch 15 let vůbec nezměnil. Začínám si o něm myslet, že se nezměnil nikdy. Že byl celý život klukem, který si dělal věci podle sebe. Není v tom žádný kalkul. Buď se nám jeho tvorba líbí, nebo máme smůlu. Rozhodně to není a nikdy nebude mainstream. Bude to ale kult. Možná už je- nevím. Že se jím ale tvorba Jana Němce pro určitou skupinu lidí stane, na to bych si klidně vsadil. ()
Galéria (5)
Fotka © Asociace českých filmových klubů
Reklama