Tatarská poušť

Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. (10.09.2013)

Velmi silný zážitek z perfektniho herectví mnoha evropských filmových hvězd minulého století.. tuhá atmosféra v osamocené vojenske pevnosti na pomezí "Severního státu" a rozlehlé temné pouště, odkud může kdykoli přijít utok.. musíte si k tomuto snímku pořídit patřičnou náladu a pak budete nadšení.!! :-) (02.02.2014)

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)

Hluboce sugestivni filmova meditace ktera asi ne kazdeho oslovi. Ale ja jsem byl timto koprodukcnim pocinem se skvostnym obsazenim kteremu se muzou rovnat snad uz jen (velice se omlouvam za toto prirovnani) Dannyho parťáci velmi nadsen. Ubihajicim dejem snad sceny ztraci svou gradaci a pointu, na druhou stranu vysledna snaha v zaveru filmu si s ne zrovna nejlehci predlohou (i u nas vysli stejnojmeny roman Dino Buzzatiho) poradila podle meho dostacujicim zpusobem. Radost mi udelala i volba exterieru, kamera a tentoktat az subtilni hudebni doprovod od Ennio Morriconeho. Nejsilnejsi devizou urcite vsak zustavaji skvele vybrani herci. Kdyz se na platne ve filmu poprve objevi Vittorio Gassman ..., nebo sceny ticheho vzdoru v podani Maxe von Sydowa... a dalsi a dalsi. V zaveru filmu se v jedne ze svych poslednich roli objevi Rolf Wanka. (18.06.2008)

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)