Starý dom uprostred Madridu

Je malá a od krutého okolí ráda utíká do světa snů. Po smrti obou rodičů se právě tam cítí osmiletá Ana nejlépe. Cenzurou opět popichovaný Carlos Saura natočil osobité drama, protkané symbolikou i společenskou kritikou, snad nejpesimističtější z jeho bohaté filmografie. Strnulost španělské společnosti podtrhuje i soustředěný výkon jeho dvorní herečky Geraldine Chaplin a talentované Any Torrent. Body navíc – skladba Por Que Te Vas. (04.09.2008)

2 roky som sa vyhýbal Saurovým filmom, lebo sa mi zdali deprimujúce a psychoanaliticky odkrývajúce negatívne emócie v ľuďoch. Musím priznať, že za ten čas som mentálne na Sauru nedozrel. Symboliku som nepochopil ani dnes, vadila mi prevaha formy (kamery) nad dejom a celý čas som zápasil s pocitom, že sa pozerám na hybrid Betónovej záhrady a Tarkovského filmov. Veľmi skľučujúce. (31.10.2010)

Pohled na dětství zbavený vší sentimentality a falešné útěšnosti, nikoliv však osobité saurovské poetičnosti a symboliky. Snímek právem zařazený mezi "1001 filmů, které musíte vidět, než umřete" - k mému údivu jako jediné z děl Carlose Saury. Mimochodem, "Porque te vas" mi zní v hlavě asi stejně vytrvale, jako všem ostatním :-) . (01.08.2007)

"Nechápu, jak někdo může říct, že dětství je nejšťastnější období života. To jistě nebyl můj případ... Proto možná nevěřím ani v dětský ráj, ani v dětskou nevinnost...," vzpomíná dospělá Ana na smutné období, které nám tak fascinujícím způsobem zprostředkovává Carlos Saura. Film Starý dům uprostřed Madridu je plný symboliky a více či méně skrytých narážek na španělskou histroii; metafora odmítání frankistického režimu je tu však všudypřítomná a naprosto zřejmá. Rok 1975 je smrtí diktátora a současně je počátečním okamžikem před neznámou budoucností, která je tu tak krásně zobrazována v postavě malé Any, kterou naprosto fantasticky hraje Ana Torrent. Ana je ztělesněním španělského mládí, které odmítá útlak (Anin otec a přísná teta), touží po svobodě (Anina touha je oba zabít), stýská si po starých časech (Aniny vzpomínky na mrtvou maminku a soucit s babičkou)...atd...atd... Saura točí pro mě velice oblíbeným "buńuelovským" způsobem a tento snímek je navíc tak silný, že si zaslouží jen plné hodnocení. Btw.: taky se vám stává, že vám v hlavě celý den zní melodie, které se nemůžete zbavit? "Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas...." (07.09.2006)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)