Tsotsi

Tak to bude jízda, řekne si divák, když vidí první záběry natočené skvělou kamerou a doprovázené výjimečnou hudbou. Ale co naplat vynikající formální zpracování, když se Tsotsi rozplizne v rádoby dojemném story o změknutí a napravení obrovského drsňáka? Chování hlavního hrdiny zkrátka neuvěříte (a pochyby má člověk i o vedlejších postavách) a po slušném rozjezdu Tsotsi odbočí na jistou cestu líbivosti, které mu vynesla zlatého strýčka Oscara. Ani mě to nijak nepřekvapuje. (25.08.2006)

Natočit v tomhle prostředí film o hajzlovi, který vás bude přes všechny svoje chyby zajímat, navíc natočit film, který vás strhne, to rozhodně nebylo jednoduché, ale Gavinovi Hoodovi se to podařilo a jeho herci z ulice tenhle snímek skvěle táhnou. Z Jihoafrické republiky by to rozhodně chtělo více filmů. Zbytečného patosu je škoda. (08.04.2016)

Tsotsi je nebezpečnej parchant. Nejradši byste ho oddělali po prvních deseti minutách filmu. A vůbec ho neomlouvá, že jeho vlastní táta byl podobnej hajzl. Jenže s ním nakonec strávíte hodinu a půl, během kterých se začne pomalu měnit. A aspoň na mě to fungovalo natolik, že jsem mu nakonec držel palce. Gavin Hood prostě vyseknul zatraceně poctivej kousek (90%). (15.12.2011)

Prvních deset minut vypadalo velice slibně - taková jihoafrická obdoba Města bohů. Pak se ale naděje rozplynuly jak pára nad hrncem a bylo po všem... Měl jsem totiž nepřekonatelný problém uvěřit v klíčový okamžik celého filmu a to je zlé... Těžko mě někdo přesvědčí, že z chladnokrevného zabijáka, bez jakékoli úcty k životu a vůbec jakýmkoli jiným hodnotám než těm šustivým papírovým... , se z ničeho nic stane dobrák, který se zamýšlí nad svým zpackaným životem a změní se v takřka milujícího "otce". Těžko uvěřím, že první kontakt s křičícím děckem bude mít na bezskrupulozního pistolníčka takový efekt. To by pak stačilo vhodně rozmístit kočárky s opuštěnými miminy a bude po veškerém zlu...:-) Tsotsi byl technicky výborně zvládnutý snímek, ale od oné desáté minuty už mi tenhle slaďák s kriminálním nádechem evokoval jedno jediné slovíčko - kýč... Od filmu, který dostal Oscara (aniž bych chtěl jeho význam přeceňovat), bych čekal přece jen mnohem víc. (31.01.2007)

Letošní oscarový laureát za cizojazyčný film je vlastně jen takovým melodramatem z jihoafrického slumu. Přesně to, co americkým filmovým akademikům jde tak krásně pod kůži (viz i náš Kolja): mužský neotesanec se musí postarat o bezbranné děcko. Co chtít víc? Nic, pokud si chcete v kině potahovat slzičky, žmoulat vřelou ručku partnera/ partnerky a odnést si z něj pocit, že ten svět je sice peklo, ale rozhodně není tak nepřátelský a zlý, jak se nám snaží vsugerovat ve večerních zprávách. Tsotsi se Karlovarským festivalem mihnul takřka bez povšimnutí, na to že to je oscarový snímek. A i když je mi jasné, že je to tak trochu kýč, že je to dílo tak trochu Svěrákovsko-Hřebejkovsky prokalkulované, přesto říkám jen houšť. Když víte na co jdete, že tedy nesmíte čekat žádné rozkolísání vašeho středoevropského obrazu světa, myslím, že si Tsotsiho odyseu parádně užijete. Chytlavý disko rap jako emblematický průvodce předměstím Pretorie i bezútěšných slumů v jeho okolí. Poutavá, skvěle prokomponovaná kamera Lance Gewera. Bezchybně zavilý Presley Chweneyaga jako gangsteřík Tsotsi. A samozřejmě čokoládové, velkooké mimino. Všechno sesazené do umného balíčku, který skoro jakoby mimochodem nechá na vašem zadním sedadle pocit onoho „hřejivě lidského tepla“. Není to málo, není to hodně. Je to kýč, spousta klišé a režisérských pokynů „teď se smějte“, „teď plakejte“, „teď držte palce“ Prostě docela kvalitní mainstream. (20.07.2006)