Indočína

Jediná (půl)hvězdička dolů za to, že se to místama trochu vleče. Jinak ovšem příběh, obraz i hudba jsou super a je fakt radost na to koukat. Super je i to, že žádná postava nebo skupina tu není čistě černá nebo bílá, resp. žlutá. Každý je občas hodný a občas svině, svou roli tu hraje společenská role, tradice, očekávání a tužby. A vizuálně je to celé jak reklama na cestu do Vietnamu. (23.10.2023)

Catherine Deneuve v romantickém filmu odehrávajícím se v exotickém prostředí, který získal za rok 1991 Oscara za cizojazyčný film. S oscarovými filmy je to v poslední době jako se střelnicemi na poutích. Ryčná hudba, spousta barev a světel, až oči přecházejí, ale pušky mají křivou mušku a když už se trefíte, tak je ta růže z papíru, nikoliv pravá. Opět se setkáváme se zneužitím nějaké historické, nejlépe válečné události k romantickým a dojímavým scénám. A také dojímacím. Vše je pečlivě stavěno zak, aby se ženy v sále kapesníčků v rukou jen tak nezbavily. Jinak to však celé má půdorys a zápletku jak od Rosamundy Pilcherové nebo podobné spisovatelky z leknutí. Dokonce se dá předvídat, co a kdo jak skončí. Nechybějí ani pateticé fráze a vzletná gesta, i hlavní postava v neustále nové garderóbě, i když maká v lese nebo u stroje. Příběh vypráví o majitelce kaučuových plantáží, které jí spadly do klína společně s dcerou místního prince (ten a jeho žena tragicky zahynuli v letadle¨). Také se na scéně objeví mladý voják, plný vášně a energie, ale i přihlouplého chování, neb neví, co si počít sám se sebou. Časem to neví ani dcera, ale osvobozenecký boj proti nadvládě Francie zní dobře. Jen kdyby herdek nečekala syna... Tohle je prostě příběh z červené knihovny o naprosto nezajímavých lidech horní smetánky, cílený na hospodyňky, které se do Asie v životě nedostanou, a tak se nechají okouzlit exotickou romancí. Pro to, aby šlo skutečně o růži, a ne papírovou nápodobu, by musely fungovat i další složky - psychologie postav, scénář, ale i ty filmařské věci - zde naprosto nevzrušivá kamera bez špetky invence, nasvícení, kompozice scény, aranže, nijak nepřidává nic víc než kterákoliv televizní adaptace Pilcherové ze skotské vrchoviny, výprava je navíc až příliš nacíděná - lidé se zde nepotí, nesmrdí, a hadry mají vždy úhledně čisté a vyžehlené. Na disku jsou zpočátku pouze znělky a varování a pak hned menu. Bonusy žádné. (18.10.2011)

Činí se, větrolamy dění, jako Casablanca. Nezničitelnými činy. Truchlivě omlazující vizuální "velkoportrét" horoucí romance. Tlukot zamilovaných srdcí zahalen suknem časů nehostinných. Příliv lásky silné a houževnaté na pozadí náruče macešské. "Belle de Jour" Catherine Deneuve jako „vévodkyně“ plantáží oplývající vnitřní zanícenosti a silnou vůlí. Uhrančivě pohledný a hříšně přitažlivý důstojník Vincent Perez v načechrané elegantně svůdné sněhové i černé uniformě rozpíná svá charismatická objetí, proti jejichž dotykům nelze být imunní. Krajinné exteriéry "kolorují" prostupující výpravný půvab i trýzeň v pozvolném a neuspěchaném rytmu vyprávění. (01.08.2013)

Dramatický epos se rozvíjí ve dvou liniích romantické lásky v drsné době francouzského kolonialismu. Děj se vyžívá v obrazové škále překrásných exteriérů a jejich emocionální obsah je strhující. Půvabná Catherine Deneuve musela určitě do postavy vložit obrovskou část sebe sama, protože její Eliane je bez výhrad hereckým koncertem, ve kterém je neobyčejně působivá, což platí i o dalším výkonu Vincenta Perez. Romantické smutnosti mají svoje zvláštní kouzlo a takovéhle filmy mám prostě rád. (27.06.2011)

Pomalu plynoucí románová sága se odehrává v první polovině minulého stoleti ve francouzské Indočíně, dnešním Vietnamu. Film barvitě líčí příběh osudové lásky dvou žen, francouzky Eliane a její adoptivní domorodé dcery k jednomu muži, francouzskému důstojníkovi, na pozadí nepokoji zmítané země. Krásná Catherine Deneuve tady dává do svého hraní duši, stejně tak Vincent Perez v roli oficíra. Přemýšlím nad tím, jak těžkým údělem a jakými útrapami si museli Vietnamci procházet po celé minulé století. To je zrejmě tak zocelilo, že jsou schopni odejít do cizí země, prokousat se jazykovou bariérou, vypořádat s odlišnou kulturou, tvrdě pracovat a v další generaci už mít děti studující v nové domovině na vysokých školách. (12.11.2013)