Rocky Balboa

Zmuchlaný a úsměvný Sly chodí po Philadelphii, radí všem kolem sebe a přitom si neví rady sám se sebou. To bych jako lehký prolog k sympaticky boxujícímu finiši bral s nadšením, jenže když se povídá, radí a smutně hledí dvě třetiny filmu, je to nuda. Sice ne nekoukatelná, ale přesto trochu zbytečná, protože jakmile se Rocky vrátí k tréninku, vyběhne si po schodech a přijde do arény, jde s ním i adrenalin, napětí a fandění. Zápas proti Dixonovi je úžasně natočený, ale strašně mi vadí, že šampionův představitel je vychrtlý a bez boxersky typických svalů a proto při řečech o "těžké váze" prostě vážnou tvář neudržím. Na druhou stranu dost věcí beze slova odpustím, protože jsem Stallonemu úspěch hrozně přál a děkoval mu za to, že si na stará kolena vydobyl důvod nenechat sérii v mizerných vodách. (18.10.2007)

Spoiler v závěru komentu! Rocky prochází napříč generacemi, stejně jako se třetí díl lišil svým přístup od těch předchozích, tak i ten šestý přichází s novým pohledem na již dávno vyčpělé téma. Sylvester vsadil na nostalgii a již od začátku žvatlá, vzpomíná a snaží se o přítáhnutí diváka, jenže to se mu příliš nedaří. Scénář je otřesný, tentokrát ani nevadí ani ta přímočarost, jako spíše otřesné dialogy, kde je většina vět až zbytečně poučná. Kde nepomouhou vzpomínky na místa či situace napomůžou záběry ze starších dílů a nám nezbývá než čekat, kdy se začne něco dít. Vrcholem snímku měl být finální zápas, který se ovšem minul s účinkem. Dixon vypadá jako bezbraný floutek, který by svou pěstí dokázal zkušeného - i když přestárlého - Balbou pouze polochtat. Rychlost mu sice slouží, ale díky hloupému úrazu předává celý zápas Italskému hřebci. Přestylizované finále je sice fajn, ale působí jakoby bylo z úplně jiného filmu. Škoda, chybí tomu ta stará jiskra, a teenegři se stejně na tohohle seschlého boxera podívat nebudou, takže jaký to má smysl? Rocky sice svůj poslední zápas nevyhrál, ale odcházet s hrdostí může... [TOP 19/7 74%] (21.05.2007)

Neuvěřitelných 30 let po jedničce se kruh uzavírá... Poslední Rocky naštěstí nedělá sérii ostudu (jak někteří čekali), ba naopak. Klasický sled "rockyovského" příběhu, ověšen občasnými Rockyho vizemi minulosti, směřuje přesně kam má a to bez zádrhelů, či přemrštěnosti. Ani na chvilku, jsem si nepomyslel: "Bože, ten chlap je starej, co blbne." Stallone podává Rockyho jak ho máme nejradši, jdoucího za svým cílem a starajícího se o lidi co má rád. Nezklame povinná výcviková koláž, ani konečný zápas, který je dokonalým mixem oldschoolové a moderní filmařiny. Jediným sklamáním byl pro mě asi Dixon, který dle mého názoru nesahá Creedovi či Dragovi ani po kotníky. Stallone ale rozhodně vyhrál na plné čáře. Fighters fight... (23.12.2006)

Čo mohlo dopadnúť ako Slyova prehra s jasným K.O. na všetkých úrovniach, nakoniec skončilo minimálne remízou, ba dokonca pre mňa aj výhrou na body (záleži, ako dôverne si tykáte s obsahom pojmu "nostalgia"). Najnovší Rocky vás neosloví ničím, čo by jeho predchodcovia už viackrát nezdôraznili - dokonca aj spomínaná rozdielnosť svetov, názorov a prístupov tu vždy bola, či už charakterizujúca alebo poplatná dobe. Túto dualitu podtrhávajú spracovaním aj povinné dve videoklipové sekvencie - tréning a preklenutie jednotlivých kôl v záverečnom dueli -> na jednej strane ústredná Contiho melódia dokáže stále spoľahlivo napumpovať adrenalín i do oldschool tréningu ako i samotného aktéra, na strane druhej strihačská exhibícia v spojení s obľúbenou kolorizáciou obrazu v záverečnom zápase viac upozorňuje sama na seba ako vťahuje do zápasu (oproti perfektne vygradovanému záverečnému kolu). Vo výsledku, ktorý je na prvý pohľad na nerozoznanie od prvého dielu, sa však kruh krásne uzavrel. Jednička bola o potrebe mať svoj sen, resp. cieľ, za ktorým sa oplatí ísť. Šestka ukazuje, čo robiť po naplnení svojho sna, resp. čo z neho zostáva. Ukazuje, že cieľ nie je statickým bodom v diaľke, ale už samotná cesta k nemu je jeho naplňovaním. A keď ho dosiahneš, cesta nekončí, ale pokračuje ďalej, len je už navyše lemovaná poznaním. Rocky 6 je tu rovnako pre divákov ako aj pre samotného Slya, ktorý do nasledujúceho výroku "But it ain't about how hard you hit... it's about how hard you can get hit, and keep moving forward... how much you can take, and keep moving forward" vložil pravdepodobne väčší kus svojho srdca než ním vytvorená fiktívna filmová postava. A tak to má byť. (22.12.2006)

„Neveril by si tomu, ale keď si sa narodil, zmestil si sa mi do dlane. Hovorieval som tvojej mame: ´Toto bude najlepší chalan na svete, takého frajera ešte svet nepoznal´. Rástol si ako z vody. Bolo nádherné sledovať ťa, každý deň bol sviatok. Potom prišiel čas, aby si sa postavil na vlastné nohy a odišiel do sveta. Ale niekde cestou si sa zmenil. Prestal si byť sám sebou. Dovolil si iným ľuďom, aby ti hovorili, že si nanič. A tak si začal hľadať niečo, na čo by si to hodil. Ako veľký tieň. Poviem ti niečo, čo už vieš. Svet nie je prechádzka ružovou záhradou. Je to tvrdé a kruté miesto a je úplne jedno, aký odolný si, pretože ak sa necháš, tak ťa hneď zrazí na kolená a už sa nepostavíš. Nikto nedáva také tvrdé rany, ako život. Nejde o to, aké tvrdé rany dávaš, ale aké tvrdé dokážeš prijať a pokračovať ďalej. Koľko si schopný vydržať a pokračovať napriek tomu ďalej. TAK sa vyhráva. Ak poznáš svoju cenu, choď si za svojim. Ale musíš prijímať rany a nie ukazovať prstom, že za tvoj neúspech môže on, ona, hocikto! To robia zbabelci a to ty nie si. Vždy ťa budem milovať. Nech sa stane hocičo. Si môj syn a moja krv. Si to najlepšie, čo ma kedy stretlo. Ale pokiaľ si nezačneš veriť, nebudeš žiť svoj život.“ (22.12.2007)