Elementární částice

Další film, ve kterém moje puritánství volalo o pomoc. Nic tak sprostého jsem dlouho neviděl. Dobrou třetinu stopáže jsem si musel zakrývat oči a druhou třetinu zacpávat uši. Kromě ukázky hladkání hlavního hrdiny při pomyšlení na jeho maminku včetně ukázky jeho vyvrcholení, jsou k vidění i hrátky s horní nápravou na babičině pohřbu, ba dokonce i dosti nechutné hromadné páření se. Děj má dvě dějové linky, přičemž jen ta Brunova je sledovatelná. Míša celkový divácký dojem spíše kazí. Vzhledem k tomu, že se ve filmu řeší tolik sprosťáren a je to dost fujky, tak se člověk prostě nenudí. Je v neustálém očekávání, jaká sprosťárna bude následovat a jak to ovlivní jeho kvalitně položené morální hodnoty. Doporučuji nesledovat sám, abyste měli možnost si s někým vyměňovat pohledy plné zděšení. (15.08.2016)

Teda ten nemluvnej Michael mi ale lezl na nervy! Zvláštní síla snímku mi jinak bohužel zůstala ukryta, a vzhledem k tomu, že "nevěřim" na druhý zhlídnutí, tak taky zůstane ukryta navždy. Pořád mi to v mnohym až příliš připomínalo takový ty přihlouplý německý romantický filmy, který svýho času běhaly v dopoledních hodinách všedních dnů na Nově. (30.12.2012)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

Toľko emócií, ktoré ma chytia, by som v nemeckom filme nečakal. Naviac sa týkajú takého pohľadu na bežné témy láska, sex, smrť, rodičovstvo, aký nie je vo filmoch bežný a často to nie je pohľad ľahký. No tvorcovia to majú vždy pod kontrolou bez vydierania diváka a stále s poriadnou dávkou invencie. Čakanie na zdvihnutie telefônu vo filme ešte nebolo napínavejšie. –––– Chtěla prostě zůstat mladá. Děti by jí jenom připomínaly, že je z jiné generace. –––– Svoboda druhých rozšiřuje moji svobodu donekonečna. –––– Jseš si jistej? Nepřemáhej se, máš kus života před sebou. (24.07.2014)

Německý film mě v poslední době nepřestává znovu a znovu příjemně překvapovat. Nejinak je tomu i v tomto Roehlerovu snímku dvou nevlastních ( naprosto rozdílných povahou ) sourozenců Michaela a Bruna v podání Christiana Ulmena a především VYNIKAJÍCÍHO Moritze Bleibtreua. Snímek se mimo jiné zaměřuje na jejich narušenou sexualitu způsobenou v dětství jejich hippiesáckou matkou. Každý z bratrů se s tím " vypořádává " po svém. Michael dává přednost kariéře ( molekulární biolog ) a rezignuje na jakýkoliv sexuální vztah, Bruno je posedlý erotickými touhami, ale nedaří se mu navázat opravdový vztah. To se změní v momentě, kdy Michael prochází krizí středního věku, dává výpověď v zaměstnání a odjíždí do místa, kde vyrostl a potkává Annabelle ( lásku svého mládí ) a..... Bruno se seznamuje s Christine....Více než zdatně jim sekundují Franka Potente a Martina Gedeck. Oběma bratrům se začíná " blýskat na lepší časy " , ale nic ( ani láska k jedné slečně :o) netrvá věčně.V tomto případě krutě zasahuje " osud ". Přiznávám, bál jsem se, jak se tvůrci vypořádají se závěrem, ale naprosto ZBYTEČNĚ, protože ten je skutečným VRCHOLEM celého snímku. Hodně silných 5*! p.s. silně uvažuji, že sáhnu po knižní předloze od Michela Houllebecqa...... (24.11.2009)