Aurore

Příběh ze počátku minulého století o jedenáctileté Auroře, které nikdo nevěří, že doma není šťastná... Atmosféra mrazivá, herečka ztvárňující Auroru je perfektní, nemám co vytknout a těžko k tomu cokoli dodávat. Aurore je silné drama a celou tu dobu se mi obracel žaludek ze sousedů, kteří "tušili", z otce, kněze, sestry... Ztotožňuji se s názorem, že tenhle film už podruhé vidět nechci. (27.09.2015)

„Máma není mrtvá, ale ty se chováš, jakoby byla!“ Ona, on, čtyři děti a tuberkulóza. Doufal, že s příchodem jara se její stav zlepší. Nepřízni osudu čelí po svém, zatímco ona je v nemocnici, on si domů nastěhuje ženu zesnulého bratrance, které pro TO dal bůh zálibu. Přitom jeho žena ji nikdy neměla ráda: už jen proto, že jí vždy šlo jen o peníze, syna měla zavírat ve stodole a obecně skrze chování k jejím dětem kolovala spousta nelichotivých historek. Macecha se zaměří hlavně na Auroru, která ji připomíná umírající Marie-Anne a která nejde pro pravdivou poznámku daleko. Ovšem i podle Voltairea má prý „rákoska vyhnat pošetilost z dětských srdcí.“ Smutné, silné, mrazivé. Zločin proti lidskosti v plné polní. A rozhodně s tím nic nenadělá ani kadidlem páchnoucí kněz. (19.03.2023)

Podobně jako snímek Americký zločin, tak i Aurore poukazuje syrovým způsobem na lidskou zrůdnost a zvrácenost, která je ve svoji příšernosti podtržena skutečností tohoto příběhu. Je až nepochopitelné, jak dokáže někdo takovým způsobem týrat dítě, obzvláště své vlastní, resp. vyvdané. Posledních několik minut filmu bylo nepopsatelně mrazivých a sugestivních. (19.11.2015)

Děsivý, odporný, a nesmírně emotivní film. To, že týrání nebylo většinou vidět, ale mohli jsme ho slyšet a vidět jeho následky, ve mě pocity na zvracení spíše násobilo. Bolest Aurory působila opravdu tak skutečně, že se jen těžko bránilo slzám a nutkání film vypnout, ale s pocitem, že tomu peklu přeci někdo musí zabránit, a navíc s nepopsatelnou chutí natáhnout jednu pořádnou té semetrice, jsem to zaklapnutí želízek na rukou Houde a Telesphora s povděkem dokoukal. (18.09.2014)

Jsem naštvaný. Od dob dánského Honu jsem neviděl tak prvoplánově natočené drama, které dokáže namíchat silné momenty (koleje, mladá jeptiška, závěr) s absolutním, můj žaludek dráždícím kýčem (měsíční světlo s holubicí, vzpomínkové flashbacky, zpomalované zaběry bití), ovšem chápu, že pro blbce tam podobné scény být musely. S hodnocením si nejsem úplně jistý, ale za dvě ukázkové scény v samotném závěru, nejoriginálněji pojatá sebevražda co jsem ve filmu zatím viděl a monolog smírčího soudce k duševně potracenému knězi. Tolik cynizmu a pohrdání mě velmi potěšilo u srdíčka. Už méně mě potěšilo, že ta největší, nejodpornější zrůda byla osvobozena, jelikož tatínkovi bych opravdu velmi s chutí sám osobně nasadil oprátku nebo bych mu alespoň onu sekyrku zarazil hluboko do týla. Film, jak je natočen, se mi moc nelíbil, lacinost vizuálu a provedení je viditelné a herecké výkony víceméně nezajímavé a průměrné. Jen přemýšlím, co by asi vzniklo za klenot, natočit to Eastwood :)) Čtvrtá za dynamit :) (15.09.2014)