... mamička najdrahšia

Masterclass v příšerném přehrávání (Faye Dunaway sice hraje, jako kdyby ji posedl duch Joan Crawford, ale pro všechno to maniakální napodobování teatrálních gest se z jejího výkonu vytrácejí nuance, zůstává jen groteskní škleb). Tvůrci ani herci absolutně neznají míru. Emoce jsou od prvních minut vyhnané na jedenáct a stejně exaltovaný je i styl, kdy nejbanálnější slovní výměny probíhají v naléhavých detailech, kdy jen čekáte, že hercům explodují hlavy, a obyčejné scházení ze schodů v sobě má vážnost a vznešenost antické tragédie. Nejen hlavní hrdinka, pojatá malém jako hororové monstrum, ale celý film jako kdyby měl psychózu. Dramaturgie pak kulhá na obě nohy. Z velké části jde jen o sled totálně přepíčených scén, které by u takového Johna Waterse (který ten film miluje) byly záměrnou parodií (třeba zběsilé ničení záhonů s růžemi nebo hysterický záchvat kvůli drátěným ramínkům), ale zde jsou pojaté s naprostou vážností, bez špetky odstupu. Kvůli absenci pojiva, které by té kaskádě amoků dávalo smysl, a kvůli nulovému porozumění pro postavy ten film přitom nelze brát vážně ani jako charakterovou studii, ani jako zprávu o zneužívání dítěte. Jako životopis Joan Crawford to doufám nebere vážně nikdo, kdo vytrvá až do poslední scény, která jasně deklaruje, že film (i kniha, podle které vznikl) je pomstou dcery, kterou její matka vydědila (podstatná část věcí, které se ve filmu stanou, je prokazatelně nejen přitažená za vlasy, ale přímo vycucaná z palce, aby z toho Crawford vyšla jako co nejodpudivější kreatura). Vzhledem ke všemu uvedenému si ale lze Mommie Dearest vychutnat jako prvotřídní, ba jednu z nejlepších ukázek toho, co Susan Sontag popsala jako camp, tedy ve zkratce dílo tak intenzivně špatné a nadhledu prosté, v němž je všeho na všech úrovních tak nestoudně moc, až se stává zábavným a nezapomenutelným. A nehodnotitelným, protože by si stejnou měrou zasloužilo jednu i pět hvězdiček. (01.08.2024)

Joan byla ďábel :-) Faye Dunaway rozehrává ztvárnění jedné z největších hvězd zlaté éry Hollywoodu a divákovi pomalu tuhne úsměv na rtech. Z lehce neurotické herečky se stává monstrum, které rozpoutává na plátně peklo. Zbytek je klasická autobiografie, ale i těch pár doslova horrorových scén člověka upoutá. Když se filmová Joan vplíží do temného dětského pokojíčku s pleťovou maskou na tváři, doprovázená svým pokřiveným stínem a jednou z nejklasičtějších hlášek na rtech ("No wire hangers, ever!"), zastíní nejednu klasickou horrorovou postavu ... (27.07.2008)

Protože film nepovažuji za příliš myšlenkově přínosný, uvedu jen pár úvah, které mně přitom napadly (pokud jsem je nezapomněl): 1. Můj kamarád Honza Poláček z Brna (zemřel už hodně dávno na rakovinu) regoval na výletě s našimi prvorozenými syny na pád toho svého do kaluže blátivé vody takto: Lukášku, to děláš naschvál, aby to maminka musela prát. Jakoby neměla s těbou už tak dost práce... atp. Zprvu jsem se cítil jako spoluvník, ale pak jsem mu vynadal, aby děcko duševně nedeptal. 2. Kamery, které nás nutí být herci. Nehrajeme už před bezpečnostními kamerami, když začne blikat červené světýlko? 3. Faye Dunawayová hrála asi dost dobře. Byla mi nechutná i fyzicky, i v okamžicích když se cítila šťastná. 4. Její nejstarší adoptované dítě byla dívka slušná, citivá, tolerantní atd., takže asi přece jen byla dobře vychována. 5. Opět mi to přimělo Pasoliniho ideu: "Všechno čisté, zrcadlově lesklé a světlé, tak jako všechny činy špatného svědomí. (28.09.2018)

Moc se mi to líbilo. Zejména proto, že je to opravdu podle skutečných zážitků adoptované dcery. Celý příběh je sám o sobě důkazem toho, že jestliže člověk prožije nedobře své vlastní dětství, nikdy už se mu nepovede prožít život vyrovnaně. Je jedno, kolik v něm sklidí úspěchů, kolik lidí mu zvyšuje sebevědomí, prostě ho už dodatečně nezíská a není cesta, jak to dohnat. Chová se nevyrovnaně a přenáší to na další generace. Je to deprimující, ale je to bohužel s většími či menšími odchylkami neměnný zákon. (18.04.2010)

Příběh slavné herečky 40.let 20.století Joan Crawford a jejích dvou adoptovaných dětí Christiny a Christophera. Joanina sláva začala po 18 letech u filmu upadat, Hollywood jí přestal nabízet velké role a ona nedokázala žít jinak než v oslnivé záři reflektorů. Proto se rozhodla udržet si místo na slunci medializací sebe jako zachránkyně malých nechtěných dětí a své „šťastné“ rodiny. Byla chorobně posedlá úklidem a svou vlastní dokonalostí. Používala lidi jako loutky. A stejným způsobem se snažila manipulovat i se svými dětmi. Když se k ní zájem médií vrátil, ale věnoval se více jejím dětem než jí samotné, začala na ně žárlit, považovala je za své nepřátele a soky. Starší z dětí, Christina, měla jako jedna z mála odvahu se jejím rozmarům vzpírat, což nakonec vyústilo v napsání scénáře k tomuto hořkému filmu. (22.06.2010)