Griffin a Phoenixová

Vždycky jsou potřeba dva.. a právě tihle dva se potkali na přednášce o smrti. Z následné nezávazné schůzky už ale vykouklo něco, co jim možná doposud scházelo. Debutující Ed Stone dokázal uhlídat emoce na uzdě v, přiznejme si, "nepravděpodobné" situaci, dramatické momenty střídá s těmi veselými nenásilně a jeho melodrama (i když zápletku známe prakticky okamžitě) nesklouzává ke kýči. Amanda Peet a Dermot Mulroney, kteří prakticky neslezou z plátna, pak dokazují, že i v takovéhle látce příjemná překvapení ještě existují!! (26.01.2009)

Sakra... celý Vánoce se vyhýbám dojetí a pak jim skočím na tohle... tenhle film mám ve videotéce už dlouho, ale nevím proč jsem si vsugerovala, že je to detektivka... Není... je to citové vyděračství prvního stupně, kterému jsem bezostyšně podlehla a ještě se mi to líbilo... Aneb, žijme na plno a neztrácejme humor a nedhled i ve chvílích nejtěžších... (31.12.2012)

Příběh silný a křehký zároveň, stejně jako povahy dvou hlavních protagonistů, mladé, půvabné ženy s úspěšně rozjetou kariérou a staršího muže, rozvedeného otce dvou chlapců, námět filmu není nijak originální, ale celkovým zpracování i hereckými výkony rozhodně poutavý a evokují řadu existenciálních myšlenek, osud propojil jejich životní dráhy v nejtěžším období života, v období čekání na neodvratitelnou předčasnou smrt, těla obou jsou nevyléčitelně zasažená rakovinou, kolik času jim skutečně zbývá, nikdo z nich přesně neví, nemoc postupuje a každá naplno neprožitá vteřina ze zbývajícího času je promrháním toho nejdrahocennějšího, žít, žít, radovat se, milovat, prožívat společně ztřeštěnosti, ale i propukající zoufalství, zlost, ztrátu vůle k očekávanému utrpení, čas jim vyměřený se tak nezadržitelně blíží ke konci. (29.03.2012)

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že mi u filmu něco chybělo. Sama nevím, co to bylo. Zřejmě jsem hledala nějakou větší hloubku, která by mě pohltila a já se nechala unášet na vlně filmového zážitku. Dermot Mulroney a Amanda Peet jsou velcí sympaťáci a celkově pohledná dvojice, ale nevybrali si zrovna nejlepší film. (11.04.2011)

Na konci se zpívá nobody´s crying a myslím, že opravdu nikdo neplakal. Nečekala jsem od filmu nic extra a nic extra jsem nedostala. Bylo to komorní, milé, úžasně optimistické, pokud se to tak dá říct, herci byli fajn, Amandu Peet mám ráda. Hrozně mě rozčilovaly ty nekonečně dlouhé části, kde jen hrála jakási (asi dojemná,asi dokreslující děj) píseň a kamera cosi zabírala (jak někdo někam jde, kouká z okna a tak). Jednou fajn, ale tohle se opakovalo asi 5x. Zajímalo by mě, jak vypadal originál s P. Falkem. Předpokládám, že mnohem lépe. (29.09.2009)