Štyri slnká

Typický český film bez Troškovských a Vieweghovských kýčů ve své nejlepší formě. Jeden odporuje: „Poetické nic!“, druhý navrhne: „Až příliš reálné hledání sebe sama ve světě s vytrácejícími se cíli i hodnotami!“ A nad tou všudypřítomnou poetičností punkové subkultůry proti proudu i proti sobě, i její slunečnou alternativou září čtyři geniálně napsané i zahrané slunce. Čekal jsem hodně, dostal jsem víc, ale nikdy by mě ani nenapadlo že během půl roku se dostanou do kin dva perfektní české filmy. Stalo se. Ahoj, Karle. (25.04.2012)

62% celkem zábavná nenudící sociální sonda se spoustou vtípků, někdy bohužel na účet toho, aby člověk mohl brát film vážně (postavy se tím chovají nevěrohodně) s naprosto šílenou závěrečnou scénou, která vypadá jak nastřižená z České sody a sráží film někam do skupiny odpadu. nejlepší je odejít z kina těsně před koncem. (07.03.2012)

Někdy mám pocit, jako by u nás byla půl roku tma a půl roku den .. tak nějak si český film v poslední době lahodí v bezútěšnosti tolik typické severským filmům (no dobře, tolik jsem jich neviděl). Nedávno jsem zabředl do marastu s Poupaty, nyní mi do smíchu nebylo se Čtyřmi slunci. Oba filmy mají společné to, že přes všechen nezdar každá z filmových postav hledá to své štěstí. A pozitivem může být to, že ho tam nacházím i já .. v podobě skvěle zahraných rolí, výborné muziky, dobrém příběhu. (29.03.2013)

Zklamání, které sice nedosahuje odpudivých rozměrů Nellisovic Perfect days, páč Sláma se aspoň nezaprodal střednímu proudu, ale možná díky tomu jde o zklamání ještě hlubší, neb se dotýká samotného nitra, jež mělo tohoto režiséra ve velké, skorem duchovní oblibě (stále má, ale napříště bych panu Slámovi přál více režisérského Štěstí). 40% (28.09.2012)

Dobrý film mi prý musí zpochybnit moje vidění světa. Tak nevím. Zatím mi ho všechny jen zmnožovaly, variovaly, pestřily, případně prohlubovaly. Až u tohoto filmu jsem měl pocit, že něco je jinak. Něco nehraje. Cítím smazání rozdílu mezi kategoriemi určení člověka jako hodnotného a zbytečného, skutečného a stínového, sebesamého a nosičového, ale též reálného a smyšleného. Obdobně s dobou (bytelná a průchozí) a životním prostorem. Čtyři slunce ruší jakékoli moje orientační zvyklosti vnímání životů současných s tím mým, znemožňují jakékoli dosavadní pokusy o zhodnocení "dneška". Všechno je přítomné, všechno absentuje. A z toho, jakož i z toho in infinitum gradujícího zoufalství marných životů, Sláma vytváří nikoli "obraz dneška", nýbrž úplně nový rám pro něj. Cesta v pochopení bezcestí? Nevím. Jinak že je Sláma velmi citlivý pozorovatel a dobrý psycholog, je znát od prvních vteřin (krom Čtyř sluncí jsem od něj nic neviděl), na čemž všichni zúčastnění herci skvěle spolupracují (Aňi bylo pro Hřebejka opravdu škoda.) Trochu jsem byl v šoku, když jsem po zhlédnutí filmu zjistil, kdo hraje Karla. Po druhém zhlédnutí tohoto po všech stránkách krásně vystavěného díla, obdivuhodného i tím, jakým způsobem v něm koexistuje drama s komedií ("dyť sem ti řikal, že to je debil"), přidávám (i navzdory závěrečné písničce) hvězdičku a filmíkového blogíska Fuku upozorňuju, že Járovo Ave verum corpus není osvícení, ale pevné dno zoufalství. Komentáře: Arbiter a Fr (oba říkají vlastně totéž). (05.11.2012)