Priznanie policajného komisára prokurátorovi republiky

Komisár malou okľukou zariadi vraždu mafiánskeho bossa, ktorá nakoniec celkom nevyjde. Aspoň tak sa to na začiatku javí divákovi. Kšefty developerov s výstavbou panelákov nie sú čisté, skorumpovaná je celá mestská správa, špekulácie s pozemkami, to všetko situáciu komplikuje, a k tomu ešte nie je jasné, do akej miery sú v tom namočení dvaja hlavní hrdinovia, a ktorý z nich vlastne. Politika je zložitá vec, to vieme, a najzaujímavejšie na filme je, ako sa môže starý taliansky mafiánsky film podobať na nedávnu slovenskú realitu. Ani sa netreba čudovať, že jednému z toľkej nespravodlivosti ku konci filmu celkom prepne. –––– Neotvírej dveře, dokud neuslyšíš heslo. Heslo bude Monte Pellegrino. –––– Vy si ani nedokážete představit, že by vysoký soudní hodnostář mohl být zapleten do nějakého zločinu. (19.03.2019)

Režisér, který natočí takovýto film a přežije je buď hrdina nebo mafián. Někdy mám pocit, že tyto filmy jsou točeny, když už ne přímo na objednávku mafie, tak s jejím skrytým souhlasem, aby dali široké veřejnosti, policii i justici jasně najevo, že nemá význam válčit s mafií. Po této stránce splnil film svoji roli dokonale. Divák odchází z kina totálně znechucen s nevyslovenou otázkou. Proč je toto možné? (22.05.2012)

Jak už zaznělo v jednom z předchozích komentářů, tyhle filmy si snad platila mafie, aby ukázala, že bojovat s ní je zbytečné. Na podobné téma mě víc zaujaly filmy Ctihodné mrtvoly nebo Sto dní v Palermu. Tohle sice taky není špatný, má to i pár výborných dialogů ve fotogenických lokacích, ale je tu jeden háček – mě nikdy nebavil Franco Nero. (05.02.2017)

Mrazivé kriminální drama, jaké se dnes již netočí. Atmosféra by se opravdu dala krájet, děj spěje od špatného k ještě horšímu, přičemž na závěr příběhu zůstává nepříjemná pachuť na jazyku s otázkou, zda vůbec existuje na světě nějaká spravedlnost a pokud ano, má v tomto světě ještě šanci vyhrát? Řada syrových scén (pohřbívání do betonu), výborně napsané dialogy a herecký koncert Franca Nera a Martina Balsama (obzvlášť v jejich společných scénách) už jenom potvrzuje sílu a nadčasovost tohoto filmu. 80%. (30.04.2021)

Politika nepatří k mým velkým zájmům, ale politické thrillery z této doby přesto sleduji velice rád a neodrazuje mě ani levicová orientace některých tvůrců. Ale zatímco třeba u filmů Costa-Gavrase trnu napětím i v případě, že předem vím, jak příběh skončí, jsem plně pohlcen atmosférou, vychutnávam si herce a další lahodné tvůrčí ingredience, Damiano Damiani mě už podruhé nechává převažně chladným, jeho film po většinu času pro mě postrádal atmosféru. Damiano nevytvořil až na pár scén k závěru ani kus patřičného napětí, herci (no.. snad s výjimkou Martina Balsama) mi připadali poněkud nezáživní, děj zasazený do policejního prostředí včetně postav až průhledně jednoduchý a výslední dojem z filmu spíše takový... ve jménu čistě účelového nastavení kritického zrcadla. Ale kde chybí působivost, tam chybí pro mě i onen pocit velkého přesahu a přes to vysoké hodnocení vnímám PŘIZNÁNÍ jako spíše průměrný film svého druhu, který mě jaksi nedokázal překvapit. S napětím Vrahů pořádku, tísnivosti Doznání či tajemnou atmosférou Ctihodných mrtvol tohle ani moc nejde srovnávat, tady jsem navzdory slibnému obsahu i jako odpočatý polovinu filmu témeř prozíval. Pokud mi něco přihrálo myšlenku dát nakonec až 3 hvězdičky, tak určitě jsou to velmi zajímavé společné dialogy mezi mladým prokurátorem až s fanatickým uctíváním všeho, co patří pod zákon, a zkušeného stárnoucího komisaře vnímajícího spravedlnost v širším úhlu pohledu. [55%] (20.08.2021)