Funny Games USA

Dobré, že si vlastně tak trochu hrají i s diváky samotnými. Přetočení jedné scény, kterou by někteří diváci možná upřednostnili, ale režisér jim prostě tu radost neudělá. Nejlepší herecký výkon a to v podání malého Devona Gearharta. Tomu jsem věřil všechno. Některé scény nemusely být tak natahovány, ale k tomuhle snímku to prostě patří a vytváří tu správnou atmosféru. (24.02.2012)

Hanekemu se nedá upřít vysoká kreativita, provokativnost a znalost režisérského řemesla. Jeho Funny Games se dají hodnotit ze dvou hledisek. Po řemeslné stránce je to vysoce nadprůměrný kousek, který je výborně herecky obsazený a odehraný a který dokáže navodit atmosféru a napětí. Dlouhé záběry, přesný střih a práce kamery. Po stránce obsahové je to ovšem výrazně horší - po dlouhou dobu se film tváří jako napínavý thriller, ale čím dál víc se ukazuje, že jde jen o efektní a perverzní hru ani ne tak s jednou středostavovskou rodinkou na výletě, jako spíš s divákem. Minimálně od klíčové scény s televizním dálkovým ovladačem je jasné, že se divák nedívá na kriminální thriller, kde výsledek není předem znám, ale že šance obětí na únik byly od začátku nulové a z krvavé hry není úniku. Haneke nakonec selhává i jako provokatér, protože po velkém odhalení vlastně není co řešit a brutální hra se může ukončitjen jediným možným způsobem, a tak vlastně nudí. O násilí vypovídaly už jiné filmy, které byly podstatně kritičtější a zasáhly diváky mnohem hlouběji. To, že je násilí kruté, je banalita. Haneke nenatočil ani tak kritický film, jako spíš hříčku pro sadisty. Pravdou je, že díky pomalému tempu, určité rafinovanosti a kultivovanosti, kdy teror nesnímá naturalisticky, ale "cudně" ukazuje jen následky nebo zvukovou stopu násilí, osloví spíš intelektuálnější publikum a ne běžného popkornového diváka. Teror ve filmu spíš hypnoticky přitahuje a fascinuje, pocit převahy nad bezmocnými oběťmi je naprostý a nepřichází žádná katarze. Celkový dojem: 35 % za solidní řemeslo. (17.10.2008)

Pár dobrých nápadů a patřičně mrazivá premisa, obojí pečlivě zazděno samoúčelností. Nečekaná pomrknutí na diváka sice nejsou špatným nápadem, ale ničí budovanou atmosféru nepředvídatelnosti a absolutního strachu. A že to je satira? Tak proč v tom případě Haneke předkládá znepokojující scény a nechává hrdiny trpět fyzicky i psychicky v několikaminutových záběrech? Tahle nesnesitelně umělá "hloubka" je jenom do sebe zahleděným prostředkem k pozornosti. K pozornosti slušné porce diváků, kteří budou s nadšením mluvit o psychologicky laděném thrilleru, který se s tím vůbec nepáře. Nikomu jeho vkus neberu, ale snímek, který svůj příběh dokáže doslova zničit bizarní fintou s ovladačem a zoufale tuctovým závěrem u mě nestojí za bližší pozornost. (09.02.2009)

Zdá sa mi nespravodlivé, keď má originál diametrálne vyššie hodnotenie ako remake len z akéhosi divného princípu (remake je navyše na vlas rovnaký). Podstatné je - ako píše Shadwell - iba to, ktorá verzia sa dostane divákovi do rúk skôr. Americké Funny Games ma však bavili o niečo viac, pretože som zaťažená najmä na americké hviezdy, zatiaľ čo tie nemecké sú mi ukradnuté. Neuveriteľné, ako len prítomnosť úžasnej Naomi Watts, perfektného Tima Rotha či nebezpečne diabolského Michaela Pitta dokázala umocniť celkové dojmy. Nemám námietky ani voči pomrkávaniu do kamery či diaľkovému ovládaču, nakoľko film vnímam aj ako umenie a formu vyjadrenia sa, som tolerantná k rôznym experimentom a ochotne vstrebávam všetko, čo mi kreatívni páni režiséri naservírujú. Prvotný účel (zabaviť, znechutiť, vykoľajiť, šokovať násilím) si to splnilo a ja hodnotím nezávisle od originálu, pretože obe verzie sú rovnako skvelé, mrazivé a chladnokrvné. (09.06.2012)

Remakovat vlastní film? Proč ne! Zvlášť když po všech stránkách dokonalí Američané strašně neradi čtou titulky. A to by v případě původního snímku německého intelektuála Michaela Hanekeho z roku 1997 museli. Režisér a scénárista Haneke se proto (určitě za slušný peníz) rozhodl natočit i americkou verzi. Zákeřnost a syrovost zůstala. Můžu to s čistým svědomím říct, i když jsem opěvovaný originál neviděl. „Dvojka“ totiž zákeřná je. Přátelsky pomrkává po divákovi, aby mu mohla v nestřeženém okamžiku pěkně hluboko vrazit kudlu do zad. Přitom je snímek skutečně jen o tom, jak dva mladí hošani terorizují tříčlennou rodinu v letním sídle u jezera. Je to potrava pro intelektuály i pro milovníky klasických vyvražďovaček. Na své si přijdou obě skupiny. Výřeční „golfisté“ v bílých rukavičkách si tak prostě přijdou půjčit vajíčka, ale jakmile golfovou hůl použijí proti noze živitele rodiny, v rukavičkách přestávají jednat. A s rodinkou rozehrají pro jednu stranu zábavně krvavé hry. Jenže tady vůbec nejde o to, kolik krve se na plátně objeví, ale o to, že Haneke z psychologické hry látku povyšuje na sofistikovanou satiru o stavu dnešní společnosti. A diváka spolehlivě vtahuje do krutého dění. Když jednomu z mladíků upadnou vajíčka na zem, divák zbystří a zapochybuje stejně jako hlavní hrdinka. Nepříjemný stav prožívá s ní. Když to odnese vodě neodolný mobilní telefon, je to jasné. Vše pak umocní pohledy hošanů do kamery, kdy se ptají diváka, komu fandí. Mrazivé a bezútěšné. Přitom nějaké opravdu surové scény na plátně neuvidíme. Často se dějí mimo obraz a slyšíme jen projevy a až pak vidíme následky. Syrovost podtrhují i táhlé záběry bez jediného střihu nebo bezmoc v podobě nefilmové vyšší moci s použitím televizního ovladače. Skvělý nápad. Všechno to představuje slušný studijní materiál, i když musíme férově poznamenat, že běžného diváka (a těch bylo v kinech určitě mnohem víc) nechají docela klidného. Klidného ho naopak nenechají herecké výkony, Naomi Watts obzvlášť. Beru, že ona i Tim Roth jsou profláknuté tváře a na plátně ikonicky vyčnívají, ale já jim jejich utrpení věřil!! Ač Haneke není mým šálkem kávy, tentokrát oba palce nahoru!! (11.04.2013)