Mám strach

Na podobný téma už jsem viděl víc filmů, a i když jsou si dost podobný, pokaždý je to neskutečnej nářez. Jedinec i skupina se zmítají v dokonale budované atmosféře strachu, bezmoci, podezírání a nedůvěry. A když už někomu můžeš důvěřovat, tak se spolehni, že nejpozději v polovině filmu zakuká. Volontého herecký výkon mě tady až tak neoslnil (možná mě trochu rušilo na hlavě to afro barvy průjmu), o to víc mě bavil Mario Adorf. Italskému žánru poliziotteschi opět s chutí uděluju plnej počet. (05.07.2016)

Itálie 70. a 80. let představovala nemocnou, nestabilní společnost zmítanou korupčními skandály, sužovanou vlivem organizovaného zločinu, krvavými atentáty radikálů z obou pólů politického spektra a vyznačovala se blbou náladou veřejnosti, která byla frustrovaná vysokou nezaměstnaností a inflací. Policista Graziano už dávno ztratil i ty nejmenší iluze o systému, jemuž slouží, a snaží se o jediné - se zdravou kůží nějak přečkat do důchodu. Pozice osobního strážce soudce zabývajícího se běžnými kriminálními delikty vypadá jako životní výhra - tokhle by mohla být solidní zašívárna, jakou mu budou kolegové závidět. Nebýt Grazianovy všímavosti a soudcovy důslednosti spojené s naivitou by to snad i vyšlo. Šťourat do vosího hnízda, které představuje propojení špiček tajných služeb s teroristickým podsvětím, se ale nevyplácí. Graziano čelí vražednému komplotu a musí projevit maximum duchapřítomnosti, aby se vyhnul likvidaci. Mám strach patří k tomu výrazně lepšímu, co se v žánru nabízí. Opírá se o výborného Volontého v hlavní roli a kvalitní scénář, který skvěle prodává konspirační spiknutí a zoufalého hrdinu, který dokonale naplňuje pravdivost výrazu: to, že jste paranoidní, ještě vůbec neznamená, že po vás nejdou. Pátá hvězdička utekla snímku jen o chlup a mohou za to dvě chyby, které by člověk, co projevil tolik houževnatosti, předvídavosti a vůle k přežití, udělat neměl. Celkový dojem: 85 %. (31.05.2018)

Když mafiáni, politici, zpravodajská služba a orgáni činní v trestním řízení táhnou za jeden provaz, tak Justiční chobotnice zařídí spravedlnost pro všechny. Tedy pro ty, co jdou s námi a ti ostatní musí samozřejmě ukončit svůj zbytečný život a já jen doufám, že italský politický vraždy se k nám nikdy nebudou exportovat. Jen tak si můžeme zachovat určitej odstup a užít si do sytosti strachu policisty Graziana, kterej se nechtěl do ničeho zaplést, ale nedokázal to. Za mě skvělé. (02.12.2014)

Pokud se vžijete do situace hlavního hrdiny, tak dozajista trošku ušetříte plíce, protože napětí m občas zapomenete dýchat. Za to nervíčky si přidjou na své, protože ta všude přítomná atmosféra strachu a podezíravosti umí pěkně pohltit. Po celou dobu filmu jsem z té bezvýchodné situace kdy mafie, justice a politika jedno jest měl velmi nepříjemný, ale taky intezivní pocit úzkosti, protože tohle uskupení se nezastavilo před ničím a zábrany mělo naprosto nulové. Filmu nechybí brutalita i akce, ale vše působí velmi reálně a skvěle podporuje psychologický dopad snímku na diváka. (30.01.2013)

Rosiho Ctihodné mrtvoly, které jsou jen o rok starší, mají mnohem propracovanější atmosféru. Oba filmy skončí nachlup stejně, oba se zabývají politickými vraždami a oba mají k dokonalosti jen krok. Mám strach by musel udělat ten krok přeci jen o malinko delší. Zcela výjimečně se mi líbil výkon Volontého, jenže ostatní se pohybují před kamerou jako spící panny. Naštěstí je Volontého policista před kamerou téměř neustále, takže astenické výkony jeho kolegů nejsou tak nabíledni. (30.03.2013)