Markíza

Mohla to být zábavná historická fraška. Karikovaný dvůr Ludvíka XIV. chvílemi připomínal Járu Cimmermana při procházce Prahou: Tohle je Ludvík, tohle Moliere, tohle Racine, tamhle jde Lully…..   Výběr hrdinky sliboval mnohé: zlatým hřebem jejích tanečních vystoupení byly rozhozené nožky, což byl jen teaser na její hlavní živnost…. Sophie Marceau byla dostatečně krásná pro tuhle roli, bohužel dialogy to vše poslaly do háje. Psal je buď šílenec nebo někdo, kdo do cvokhausu rychle směřoval. Ti lidé tam prostě plácají nesmysly a jakoby si ani nepamatovali, co řekli před chvílí, vzápětí to další větou popírají. Chovají se jakoby zdrhli z blázince, jejich jednání nemá žádnou kontinuitu. Hlavní hrdinka je poprvé na jevišti paralyzovaná trémou, vzápětí dostane záchvat ambicióznosti a hodlá se stát divadelní hvězdou a vzápětí všechny uchvátí, přesto se bojí o svoji pozici – neznámo proč – a hned nato volí řešení, které nemá hlavu ani patu…. City a postoje jednoho každého v tomhle filmu nevydrží ani přes jedinou scénu, jak rychle se mění. Je to parta pošuků, říkám vám. A to přitom měli tak nádherné kostýmy, exteriéry i interiéry a bandu slavných herců k tomu. SHRNUTÍ:  Jak promrhat talent. (07.01.2022)

K Tv mne přitáhla krásná pozdně renesanční hudba. A už jsem neodešel. Nejen že ve filmu hraje můj miláček Sophie Marceau, ale film se odehrává na konci manýrismu a v prostředí jež mám rád. Ano mohla by to být i divadelní hra, ale i jako film to velmi bavilo. Máte-li rádi historické filmy v dobových reáliích a k tomu Sophii, tak neváhejte ani minutku a nenechte se odratit místním hodnocením. * * * (30.07.2013)

Příjemný životopis herečky z doby Ludvíka XIV. Vzhledem k tomu, že všechny znalosti o životech a kariérách divadelních hereček z doby před vynálezem fotografie a posléze filmu, jsou vždycky závislé na dobových zvyklostech, je tu vždycky velký prostor pro uměleckou licenci. O Mademoiselle Du Parc (1633-1668) víme zhruba tolik, že byla tanečnicí a herečkou, spolupracovala s Moliérem, Corneille o ní psal poezii, Racin napsal Andromaque (1667) speciálně pro ni, na královském dvoře se potkávala s hudebním skladatelem Lulym a travičkou La Voisin. Toto všechno je dostatečný materiál pro mnoho románů a jiných dramatizací, není proto důvod si neužít také tento kouzelný film plný nadšení pro divadelní umění 17. století. (29.07.2024)

Stačí zatáhnout za šňůru ekipy, a jede. Kára plná múz. Tu blátem, tu květem. I ta, co tvoří cit. Ten nejprve rozdává po ryncích, coby balerína. Mraky pomrkávají na její "cinkající sukni," mezi davem pimprlat. Poté se pouští do hlubších, uměleckých sítí jevišť, na nichž se pokládá do "slunečnic, modřin." Moří ji, když už nemůže více být. Dělit se. O přední anatomii figury. Přestane sytit, srdce bít. Tak silné, tolik sdělné ve dvoření se Thálii. (19.07.2024)

Rozverně pojatý život významné francouzské herečky své doby je zasazen do rozporuplného kontextu doby jejího života. Pod leskem života královského dvora a dostavovaných Versailles lze vnímat drsný život lidových vrstev i tenkého rozhraní mezi chudobou a až neřestně pojatým bohatstvím. Sophie Marceau tu předvádí jeden ze svých životních výkonů a režisérka Belmontová obdobně zvládá krajně nesnadné téma a úspěšně se vymaňuje z hrozících osidel levně dobrodružného a zkreslujícího pojetí. Fakt, že film přibližuje i velké dramatiky té doby Racina a Molliéra patří k dalším důležitým přínosům MARKÝZY. "Božský" král Slunce tu sice není představen ve své skutečné podobě ničitele francouzských veřejných financí, ale skutečná tvář tohoto absolutismu se tu dá za zástěnou vnější okázalosti rovněž postihnout. (24.07.2024)