Vyšetrovanie skončilo - zabudnite

Italové nikdy neměl problém se střelbou do vlastních řad. Italské politické a kriminální thrillery byly za minulého režimu s oblibou hojně nasazovány do kin a televizního programu, protože takzvaně „nastavovaly zrcadlo prohnilému kapitalistickému zřízení“ (což nikdy neopomněla tehdy televizní uvaděčka před projekcí zdůraznit). A mezi nimi vynikaly díla Damiana Damianiho, jehož „Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky“ a právě tento film, plně vražd, korupce, organizovaného zločinu a mafiánských piklí, patří mezi řemeslně nejzdatnější. Ke spočítání počtu jejich projekcí na tehdejším 2.programu Československé televize by možná nestačily prsty ani na obou rukách :o) (17.06.2012)

S filmografií Franca Nera se to má jako s jízdou na horské dráze. Charismatický a schopný herec jeho formátu by si teoreticky mohl vybírat, ale Nero kýval na všechno, co mu přišlo pod ruku, nejen na začátku své kariéry. Spolupráce s Damianim nicméně patří k těm projektům, na které může být při zpětném pohledu pyšný. Vězeňské drama o návštěvníkovi z jiného společenského "vesmíru", který je postavený pod závažné morální dilema - pomoci spoluvězni a přivolat na sebe pomstu organizovaného zločinu, nebo být svině - a vrátit se rychle a beze šrámů do bezpečí exkluzivního postavení příslušníka vyšší střední třídy, šlape i po několika dekádách jako hodinky a nechává za sebou řadu na efekt vystavených rychlokvašených žánrovek. Snad jen míra naivity architekta, který má neodolatelnou schopnost chovat se v klíčových momentech jako slon v porcelánu, je poněkud vyšší než by se slušelo. A to stojí snímek jednu hvězdičku. Celkový dojem: 85 %. (18.02.2019)

Spočátku jsem měl dost dlouho pocit žánrové neujasnosti. Scény typické pro krimi thriller střídaly hlášky (zejména od postavy dabované Milošem Kopeckým) plus takové to uvolněné chování vězňů jako z čiré komedie. Od počátku mne sice zaujala hlavní linka trpkých zážitků neprávem uvězněného architekta, ale tu na čas výrazně upozadily rozvláčné náhledy do prostředí a života vězňů, kde vedle hlavní postavy skoro všechny ostatní vzájemně splývají (což mne příliš nebavilo ani v Pahorku či Frajeru Lukeovi). Co naplat, režisér si tahá svého diváka hodně dlouho, stejně jako vězeňský systém hlavní postavu, než se odkryje jeho pravá tvář v plném světle a a nakonec rozjede každou chvíli brutálnější kolotoč událostí, během nějž uvnitř lidské duše zůstala jenom tísnivá bezmocnost. Druhou polovinu rozhodně hodnotím jako lepší, jako kritika společenských poměrů a ukázka bezmocnosti v boji proti systému má to rozhodně velice působivý nádech. Byť jsem se především ve scéně s klíčovou brutální vraždou nemohl zbavit dojmu, že zde se tvůrci snaží především za každou cenu a co nejvíc šokovat diváka. 65% (19.07.2020)

Jedno z nejsyrovějších vězeňských dramat, které jsem v životě viděl. Vskutku bych v té době nechtěl být zločincem v Itálii a dostat se do podobného zařízení. Jako většina tehdejších italských či francouzských žánrových filmů levicově zaměřený a silně společensko-kritický. Depresivní atmosféra, několik (nejen na svou dobu) brutálních scén, hořký závěr. Ani dnes nic pro slabé povahy s výborným Frankem Nerem v hlavní roli. 80%. (04.05.2024)

Zajímavý snímek z vězeňského prostředí s velmi dobrým Francem Nerem (zde prokázal, že je skutečně kvalitní herec a vyvrátil tak mé pochyby), který je však až příliš rozvláčný a nedokáže si udržet pozornost po celou dobu stopáže. Mám také jisté pochyby o realističnosti vězeňského života, jenž je nám zde podán – nemyslím korupci a mafii, ale spiš ty vztahy mezi vězni. I chování některých postav (včetně hlavního hrdiny) mi připadalo trochu zvláštní, ovšem konec byl naprosto perfektní. A s ním související vývoj Nerova architekta. (06.08.2020)