Ponyo z útesu nad morom

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

Skôr na menšie publikum mierené dielko, ako by som vopred očakával. Mijazaki sa trochu opakuje, čo mi zase tak nevadí, jediný problém je tá všadeprítomná roztomilosť a melodramatickosť. Mierne som tápal aj v rozpracovanom fikčnom svete a jeho fyzikálnych zákonitostiach. Trochu som mal pocit, že sledujem druhú časť väčšej série a nevidel som prvú, expozičnú časť. Rodinné hodnoty sú univerzálne a aj tá infantilita pôsobí detsky úprimne a vkusne, takže dilema v hodnotení, 70% a tsunami na mňa. (02.07.2017)

Jeden z mála Mijazakiho filmů, po jehož skončení jsem byl spokojen, ale ne okouzlen. Je tu vše, co mám na jeho filmech rád. Milý příběh, sympatické postavy, nádherně zobrazený svět, vynikající animace, obrovská porce fantazie bez hranic, spousta hravých detailů, humoru, napětí i dojemných okamžiků. A přece jsem pocit, že to tentokrát tak nějak příliš tlačí na pilu a v některých momentech se to zrátcí samo v sobě, postrádá obvyklou mijazakiovskou harmonii a nedrží pohromadě. Kdyby vše zůstalo v rovině přátelství Sosukeho a Ponyo, bylo by to úžasné milé a okouzlující. To ostatní, velkolepé a dynamické, co tomu asi mělo dát grády, bylo navíc, moc se to cpalo dopředu a nabourávalo celkový dojem. Za všechny jako příklad třeba role Fujimota, který se neustále měnil ze superpadoucha v milujícího otce a zase zpátky. Občas byla některá scéna délkou přetažená, občas některá nedávala smysl, jako by jí něco důležitého chybělo, aby zapadla do celku. Což se týká i reakcí a konání některých postav, například Sosukeho matky. Pořád to bylo nadprůměrné, pořád to bylo milé, pořád se na dobře dívalo, ale tentokrát jsem měl pocit, že to neladí tak dokonale jako jindy. (12.12.2014)

Miyazakiho animované lahůdky miluju. Měl jsem tu možnost zatím vidět Mononoke-hime, Sen to Chihiro no kamikakushi a Hauru no ugoku shiro - režisérova novinka je pak oproti těmto jmenovaným dosti průměrná. Zajímavé nápady tam sice jsou, animace je epesní, ale celková infantilita na mě dýchla tentokrát až moc. Byl jsem od něj zvyklý dostávat dětské příběhy s ne tak dětským hávem. Rozhodně však na něj nezavrhnu a hlavně se pokusím doplnit si jeho starší animované skvosty. (19.08.2009)

Zřejmě začínám zlehka senilnět, ale čím jsem starší, tím více přicházím Mijazakimu na chuť. Není to tak dlouho, co jsem jej nemohl vystát. Tyhle jeho novodobější pohádky s mnohem krásnější animací a ne tolik vnucující se eko agitkou, shledávám ovšem velmi vydařenými. V podstatě tomuto počinu nelze mnoho vytknout. Jen mu v samotném závěru těžce došel dech a zcela ztratil tempo. Každopádně moc hezký příběh o nastolení rovnováhy mezi oceány a pevninou. Kluci z DC by se mohli inspirovat, než se rozhodnou napsat scénář ke druhému Aquamanovi. Bohužel se mi nepodařilo si koupit japonský originál, takže jsem viděl snad první japonské anime s anglickým dabingem a musím dabéry pochválit. Ujali se toho hvězdy jako Cate Blanchett či Liam Neeson. Oba aktéři si vedli opravdu znamenitě. Milé příjemné pohlazení po duši. Lepší tři kousky. (03.04.2019)