Deník mrtvých

Dokumentární kamera ala Blairwitch je v zástupu Monstrum, REC a Blairwitch tím nejhorším filmem. Je pěkné, že se zde nacházejí ostřejší scény, ale přes svou krátkost jsem se solidně nudil. Hercům jsem nefandil, bylo mě jedno jak to s nimi dopadne a nad některými herci mě zůstával rozum stát(např. "tvrdáckej" černoch). Nuda bez napětí, atmosféry u které jsem s netrpělivostí očekával konec. Romerův slabý a mdlý film, který hodnotím aspoň 1,5 hvězdičky za ty ostřejší scény... (03.06.2008)

Partia študentov nakrúca horor. Vtom do reálneho života vpadne šoková udalosť. Tisíckrát silnejšia než emócia, ktorú zamýšľajú vyvolať u divákov svojim dielom. Mŕtvi totiž dostávajú druhú šancu a filmári celého sveta tým pádom tiež. Menia sa kulisy i scenár. Dané sú výlučne práve zažívanou skutočnosťou. Nakrúca sa bez emócií, bez pomoci. Všetko, čo sa zachytiť dá. Hlavným posolstvom filmu sa tak stáva záznam a odkazy na ďalšie záznamy. Zachytené ručnými, priemyselnými kamerami, mobilmi. Odpor a nedôvera vládne a priori len k TV. Svedectvá na internete sú vraj pravdivejšie než oficiálne. Je však možné poučiť sa z miliardy súkromných videí, zistiť z nich vôbec niečo všeobecnejšie? Po príčinách hromadného zmŕtvychvstania nepátra nik (žeby všeobecná akceptácia nevídaného v nastávajúcom veku Vodnára?:). Nepodstatné. Dôležité je len ukázať podivný jav a povrchne ho interpretovať. V tejto rovine sa odohráva i kritika spravodajstva. Vraj je všetko nesprávne vysvetlené. Ale všimnite si: spomalené figúry mŕtvych nabrali zrýchlené krvilačné reakcie len v momente zaznamenania ich útoku. Možno to je jediný zmysel ich zmŕtvychvstania. Ukázať hereckú akciu na kameru. Nezáleží teda naozaj na "Prečo?", pretože oveľa dôležitejšie "Ako?" zároveň označuje príčinu a zmysel žitia v okúzlení médiami: ukázanie svojho zovňajšku (oblečenia, dizajnu, tela...) a pohybu zaznamenávajúcej technike. (30.03.2009)

Veliké zklamání, které jsem po tolika kladných ohlasech rozhodně nečekal, za svým příbuzným [REC] zaostává o několik stupňů. Ruční kamera zde nemá v podstatě význam, snímku nic nepřináší, častokrát film působí, že je natáčen naprosto obyčejně. Strach vůbec nemá možnost dostavit se, neboť když se drtivou většinu děje nebojí ani postavy samotné, tak divák má potom smůlu tuplovanou. A co je vůbec nejhorší, Diary of the Dead mě nudil, což je pro zombie film značně negativní vizitka. Když už se nějaký zombík náhodou objeví, tak je všechno pořádku, ale ta užvaněná výplň mezi takovýmito světlejšími okamžiky je k nepřežití (dobře, to jsem přehnal, ale nezáživná je). Mírně nadprůměrný tento horor zcela jistě je, ale po týdnu si z něj imho budu pamatovat maximálně tak tu jednu lekačku, a proto hodnotím "jen" třemi hvězdičkami, přičemž z trojice REC, Cloverfield a DotD, je tento z hlediska napínavosti a zábavnosti jasně nejslabší. (24.04.2008)

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Možná je tohle ukázka toho, jak snadné je někoho zabít. Je tu na můj vkus málo zombíků, ale vůbec to nevadí. Žádná pořádná akcička tu taky není, je to spíš takový pohled na to, co se děje v prvních dnech nákazy a jak se s tím lidé vypořádávají. Jsem si myslel, že to bude má premiéra, ale už jsem to jednou viděl :-) (24.08.2012)