Edith Piaf

What The Fuck? Slovní spojení, které jsem při pohledu na další životopisné drama vykřivkoval až nechutně často. Kde začít. Tak dobře, vrhneme se na scénář. Ten je jen odstínem všemožných hovadin, které povětšinou nedávají smysl a jsou na plátno naházeny tak nesrovnale a nevyváženě, až se z nich dělá mdlo. V jedné scéně se Edith vybourá v autě, střih, jsme o dvacet let jinde a šedým make-upem pomazaná zombie si polehává na zahradě. Dává to smysl? Nedává. Návratu ke zpěvačce se totiž nedočkáme v zápětí, ale až po půlhodině v jiném období, během něhož zapomeneme, co se tenkrát stalo. Ono je to ale stejně jedno. Režisér totiž vůbec nebere ohledy a rozsekává životní příběh hvězdy na pouhopouhé schématické scénky, které opakují jediné: Vzestup hvězdy a její pád. A tak pořád dokola. Není to nudné a je to i slušně zahrané (i když takhle zhnusit krásnou Marion... ale budiž), jenomže další várka dramatu postrádá jakýkoliv smysl a popravdě mě film jako takový přestal po půl hodině zajímat, a tak jsem průběžně raději koukal do stropu. Správně, nebudu si brát servítky jen kvůli tomu, že na Berlinale všichni tleskali a většina návštěvníků letošního Febia udělala totéž. Edith Piaf není dobrý film. A upřímně mě nejvíc potěšil Vašut, který svým nasazením přebil všechny z hlavního ansámblu. (07.06.2007)

Febiofest .. Scénář: Olivier Dahan, Isabelle Sobelman .. Edith Piaf, skvělá francouzská šansoniérka, Edith Piaf, životem těžce zkoušená ženská. Její životopisný příběh po scenáristické stránce nepřináší mnoho nového, příběhová linie sleduje celý její život rozdělený do několika důležitých časových úseků. Trochu mi vadila časová nesourodost, kdy se různé epochy prolínají až trochu moc zamotaně a nepřehledně. Když už jsem u těch výtek, ještě zmíním, že kamera je v několika vypjatých scénách trochu moc roztřesená a nepřesná, ale to jen výjimečně, jinak Tetsuo Nagata předvádí ve většině scén precizní práci. Výborná je taktéž celá rozmáchlá výprava a pestré vizuály, kostými a masky. I režisér předvádí maximum úsilí o zajímavou podívanou a několik scén je jednoduše famózních (za všechno dva příklady: první velké vystoupení a několikaminutová hotelová scéna - no fantazie pro oči). Patřičný je i hudební doprovod a spousta pěveckých vystoupení. Tím bych se rád dostal k tomu nejpodstatnějšímu, k pařížskému vrabci Edith resp. Marion Cotillard. A rovnou se přiznám. Do Marion jsem se zamiloval už v Dobrém ročníku, no po jejím partu v Edith Piaf ji přímo zbožňuji! Perfektně zahrané excentrické výstupy, trhavé a pokřivené pohyby těla i věhlasné pěvecké výstupy na pódiu. Výkon hodný jen pochvalných slov a velkých ocenění. Co dodat závěrem? Výstavní francouzská podívaná, která mi udělala velkou radost a pan Fenič si tímto alespoň trochu šplhnul, když jinak Brněnský Febiofest co do šíře programové nabídky hodně osekává.. Non! Je Ne Regrette Rien! 90%. (04.04.2007)

Neustálé přeskakování v časových rovinách opravdu bylo lehce matoucí a okamžitě nutí divákovi otázku: Proč to tak bylo?? Kdyby byl film vyprávěn jednoduše, chronologicky, poznal bych podle mě Edith lépe. Takle jsem se musel dost soustředit na pouhé orientování v čase a postavách. Skoro mám chuť říct, že to bylo zbytečné, na efekt.. Jediné odůvodnění, které mě napadá (kromě poutání divákovy pozornosti) by bylo Edithino zmatené vzpomínání na svůj život na smrtelném loži, což ale není dostatečné...nonic. Skvělá byla především scéna, kdy se Edith dověděla o pádu letadla. Výkon Marion Cotillard byl celkově úžasný! Film byl ale možná až příliš dlouhý, dovedu si představit lehké zkrácení. Pokud divák nezná život Edith Piaf, dozví se samosebou mnoho informací, ale také se (jako já) jakožto ne zcela informovaný dost ztrácí v menších rolích... Fanouškům Edith naopak třeba přeskakování v čase zřejmě vůbec vadit nebude. A celkově je to zajímavý film, který stojí za zhlédnutí. Silnější 4**** (23.03.2008)

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome. Jen jedinkrát uviděla La Vie en Rose, ale přesto na sklonku dramatického života z posledních sil zpívala: Non, je ne regrette rien.____ Já lituji toho, že režisér a scénárista Dahan na počátku plavby utápí diváka v hromadě střípků a zběsilým cukáním časem maskuje autorskou bezradnost. Přerývané vyprávění ve stylu dadaistické mozaiky připomíná vynechávající paměť předčasně zestárlé trosky, ale k porozumění složité osobnosti francouzské ikony tak málo nestačí. Z podprůměrných vod film vytahuje jen nezapomenutelný hlas Edith Piaf z nahrávek a chameleonsky přesná Marion Cotillard... (07.07.2007)

Non, rien de rien... Non, je ne regrette rien... Být o samotě, možná se na konci i rozpláču. Hudbu Edith Piaf mám hodně ráda a už delší dobu jsem tento film chtěla vidět. Nakonec jsem ho sice neviděla zrovna v nejpříznivějších podmínkách, ale přesto ohromil. Marion Cotillard byla úžasná a celkově bych to označila za hodně silný film, možná dokonce nejlepší filmový životopis, jaký jsem kdy viděla. Samozřejmě, o Edith Piaf určitě bylo co točit. A myslím, že film nelhal - rozhodně to byla silná a odhodlaná žena, která nakonec přes všechny strasti ve svém životě ničeho nelitovala. ~(4,6★)~ (26.09.2010)