Synecdoche, New York

Totalne absolutne psycho, depresia, smutok, fantasmagoria. Ano, vymenuvam vlasnosti Kaufmanovych filmov. Ale tento kusok ma dostal na same dno, z niektorych scen mi bolo az nevolno, stopaz je priiiiserne dlha a hlavne, aj napriek tomu, ze ma film skvely namet, nemohla som sa zbavit pocitu, ze uz som to niekde videla a lepsie. Viem, ze pojdem proti davu, medzi doterajsimi hodnoteniami som ako cierna ovca, ale ja hodnotim filmy podla pocitov, ktore u mna zanechali a ako dlho si ho chcem pamatat. Na tento som chcela zabudnut este predtym, ako skoncil. Bohuzial, velmi sme si nesadli. (27.02.2009)

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)