Mlčanie

Na dnešní poměry až vražedná stopáž, která dojela na stejné neduhy jako Revenant. Iñárritu měl ovšem umělecké ambice, kterými vyplňoval slabší místa téměř tříhodinové stopáže, čímž do značné míry zabil původně geniální příběh. Ovšem, že takový vypravěčský génius jako Scorsese selže podobným způsobem se stopáží jen o tři minuty delší, aniž by se snažil o art, ale celou dobu se striktně držel tématu, které pouze natahoval jako nudli, z toho jsem v šoku ještě teď! Zklamaný jsem rovněž ze samotné ideologie filmu, protože jsem se svým klasickým ignorantstvím ohledně neznalosti předlohy čekal něco radikálně odlišného. Čekal jsem cynické japonské bestie, které jdou tvrdě po krku ještě větším cynikům z katolické církve, kteří svým náboženským fanatismem zcela vědomě rozkládají cizí zemi a kulturu zevnitř (o to v podstatě vždy šlo, ačkoliv se to zaštiťovalo pohádkou o šíření božího slova). Bohužel, dostal jsem jen smějící se cynické bestie, které stojí proti odhodlaným a oddaným božím služebníkům, kteří jsou tak čestní, že větší čest snad ani neexistuje. Na potenciálně zajímavé argumentační přestřelky mezi budhisty a křesťany v podstatě nedošlo vůbec a "japonský" pohled byl zmíněn a vysvětlen snad jen při jedné z desítky konverzací, což ale shodil režisér jak úplně posledním záběrem ve filmu, tak především jeho věnováním. Scorsese mohl příběh vést mnoha směry a uzpůsobit ho na poměrně širokou škálu diváků, ale zcela evidentně si vybral jen silně věřící křesťany, kterým naservíroval špatně odvyprávěný příběh jednoho duchovního, který dosti nepřesvědčivě bojuje s popřením vlastní víry ve jménu záchrany ostatních. Sázím, že tento film se běžným Japoncům líbit nebude, ale bohužel ne z toho důvodu, že by byl kontroverzní a brutální, ale jednoduše proto, že je pro křesťany, jejichž historickou rozpínavost legitimizuje a obhajuje na úkor jich samotných. 50 % (30.01.2017)

Po neskutečném začátku, z kterého šel mráz po zádech - hovořím tak o první hodině, se z filmu, snad pro zachování věrnosti, stala tak nudná vlekoucí se špageta ničeho utopená v nicotě vzdávání se tak šedivé mlhy, až jsem se nemohl oprostit jedné jediné myšlenky: co Scorseseho donutilo toto natočit. Pan režisér zabředne do bahna Japnoska . (podotýkám, že jsem japanofil) (19.09.2017)

Obrovské téma, které jsem si ještě nechtěně amplifikoval tím, že dva dny před druhým shlédnutím jsem dočetl Conradovo Srdce Temnoty, se kterým má film (a potažmo předloha?) mnoho styčných témat (a vlastně částečně i vyprávěcí strukturu, kdy se o značné části děje dozvídáme skrze vyprávění bůhví jak důvěryhodných svědků). Je zajímavé vidět, jak Scorsese mezi Aviatorem a Wolf of Wall Street umělecky přešlapoval (Shutter Island, Hugo ani Departed jsou v rámci jeho tvorby spíše vykročení stranou, množství dokumentů, asistence na seriálech a zakládání různých organizací v tomto období napovídá, že trochu hledal co se sebou), než se ponořil hluboce a po hlavě zpátky do svých původních témat - nenaplněném pátrání po své roli, nejednoznačnosti údělu a toxickému mesiášství. V případě Silence mu podkopává nohy tématická souvislost s takovými díly jako Coppolova Apocalypse Now či Germanovo Trudno byt Bogom, protože v tomto srovnání působí dlouhé závěrečné záběr/protizáběr dialogy trochu líně, nicméně téma o tom, jak z trochu nadutého mesiášství vznikne boj o zachování posledních zbytků vlastní integrity, je aplikovatelné i mimo religiozní rámec a je se pod jeho tíhou cítím, i ve svém neznabožství, dost pomačkaně. (17.04.2023)

Budu přízemní a prohlásím, že je to místy děsná nuda. Ono taky z dvousetstránkové knihy, která je spíš zahloubaným pohledem na sílu a důsledky víry než čímkoli jiným, natočit více než dvou a půl hodinový film je samo o sobě kousek, který Martin ne tak úplně zvládl. Co filmu však musím jednoznačně přičíst k dobru, jsou nádherně pojaté záběry nespoutané přírody i lidského utrpení, které kontrastují a splývají zároveň, a mistrovská práce s ruchy a zvuky přírody (cikády), které jsou takřka jako jediné schopné prorazit ono Mlčení. A co se týče herců - výkon Liama Neesona, ač vystoupí ve filmu relativně krátce, dle mého ten Garfieldův převyšuje (možná jsem ale jen s ubíhající stopáží začal být alergický na jeho neustálou přítomnost na plátně), plus nemohu nezmínit roztomile se pitvořícího, avšak jinak do morku kostí krutého pana Inoueho v podání Issei Ogaty. Celkem vzato, průměrné 3 hvězdy. (04.02.2017)

Ahooooj, opičky! Já jsem otec Pederast a tohle je bratr Efebofilus. Ovečky už jsou ve stádě, tak jsme přijeli naučit píchat nezletilé ministranty i vás, jakož i nakrást a naterorizovat si pár budoucích restitučních nároků. Je tu s námi i Chesus Gonzáles, daleko větší frajer než ten váš přičmoudlý pupkáč, a jestli na něj plivnete, skončíte jako švábi, místo abyste mohli navěky sterilně čurákovat po kolena v mlze a foukat cherubínům do šalmají. Navíc s Chesusem můžete dělat jakékoliv kurvárny, stačí potom pouze párkrát zarecitovat pomatenou básničku, vše odpuštěno a s klidným svědomím buďte zmrdi znovu. Fanaticky vás zkudlankujeme, ať chcete, nebo ne, takže se teď budeme skoro tři hodiny tvářit hrozně útrpně, ublíženě a zmučeně, přitom se jen otravně do zblbnutí modlit a nudně řešit blahoslavená dilemata z pičoidní fantasy. *** Tak, a je to v hajzlu! Po Štefanovi se vydal směr prdel už i Marťas a dříve tutové pilíře světové kinematografie leží zhrouceny v radioaktivním prachu z homixiád, telenovelických kýčů a artových svinstev. Soudnému divákovi po téhle ukrutné ubíjející hemoroidiádě s odpudivým nehereckým jelimanem v hlavní roli nezbývá, než jen vyslat děkovnou modlitbu ke svatému Ripovi, patronovi všech těch šikovných zlodějů audiovizuálních děl, za to, že nemusel vyhodit banditské výpalné zaprděnému Cinestáru, mohl u toho pohodlně ležet s prstem na velmi vytíženém tlačítku FFW, pouštět si ve vedlejším okně třeba Kasíno nebo Mafiány, a se slzou v oku vzpomínat na doby, kdy ještě filmy bývaly zábavné. (31.01.2017)