Kvílenie vlkolakov

Začátek dlouhé hororové série. Moderátorka je pronásledována vlkodlakem, což ona neví, ale velice brzo zjistí. A už se jde na věc, nebot je vržena přímo do lůna jejich komunity. jsou tu opravdu krásné záběry na měnící se lidi, moc pěkný triky. Vlci vypadají krásně . Děj je pěkný a pořád se něco děje,vše má dobrý spád a akci, konec je celkem jasný, jak to taky u hororu může jinak dopadnout než dobře.... (28.08.2012)

Snad poprvé jsem od Danteho viděl nějaký vážně se beroucí nerodinný film a dopadlo to celkem blbě. I přes pár zajímavých prvků a dobrých nápadů v rámci žánru mě to za celou dobu neoslovilo, nebavilo, žádnou silnější atmosféru jsem tam taky necítil, scénář mi přijde chatrný, postavy mi byly úplně ukradené... Zvlášť první polovina mě vůbec nebavila, ta druhá na tom byla o něco líp a jen kvůli ní se to u mě vyšplhalo na ty dvě hvězdy, ale jinak mě to zklamalo a to jsem od toho ani moc nečekal. 2* (08.08.2022)

Týmto titulom odštartoval na začiatku osemdesiatých rokov minulého storočia americký režisér Joe Dante (učedník a obľúbenec veľkého Stevena Spielberga) sériu werewolf snímkou, ktorá sa dočkala mnohých ďalších pokračovaní a stala sa významnou ikonou tohoto špecifického horrorového subžánru. "Howling" (Zavýjanie) je dnes pre fanúšikov horrorovej filmovej tvorby klasikou v oblasti filmov o vlkodlakoch. American old school werewolf horror. *** (05.09.2015)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)

První Howling patří do klasiky žánru, i když stejně starý Americký vlkodlak v Londýně ho trošku zastínil. Sice tu není tak strhující atmosféra jako u druhého jmenovaného, ale tajuplné lesy plné krvežíznivých vlkodlaků, ke všemu za doprovodu Donaggio hudby, to bohatě vynahrazují. Hodně velkou zásluhu na jeho nepopřené kvalitě mají hlavně maskéři Rick Baker (již zmíněný Americký vlkodlak) a Rob Bottin (Věc, Total Recall). (13.07.2010)