Zväčšenina

Prvá polovica je takmer úplne bez pointy. Divák stále čaká, kedy sa niečo stane, čo sa ako vyhrotí, no komplexného vysvetlenia sa aj tak nedočká. A to som myslel, že podobné monotónne dielka ma nikdy neuchvátia. Trošku mi vadila pretiahnutosť niektorých scén, no celkovo film pôsobí zároveň upokojujúco ale zároveň príjemne napäto s nádychom kriminálky. 75%. (07.03.2007)

Fotografování je zálibou pro všechny, kteří nejsou umělci, ale rádi by byli. Neměl jsem během sledování pocit, že sleduji jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Spíše jsem měl pocit, že sleduji něco, co už dávno přežvýkal zub času, a co dovedou docenit výhradně starší generace. Na člověka rozhodně dýchne velice příjemná atmosféra doby, kde se všichni měli rádi a pokoušeli se vyrábět děti se všemi, se kterými to bylo jen trošku možné. Film je vhodný spíše k promarněným hodinám jeho hlubokou analýzou, nežli k příjemnému diváckému zážitku, který jsem hledal já. Hlavní hrdina mě bohužel nezaujal natolik, abych měl zájem se hlouběji prohrabovat v útrobách jeho mysli. I když mám existencialismus velmi rád, tak tento snímek nebyl úplně mým šálkem kávy. Budu s dovolením hledat umění někde malinko jinde. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017, která se lehce protáhla. Film mi vybral můj kámoš Milan. (14.05.2018)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Originální filmové dílo Michelangela Antonioniho. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduji němý film. Není napěchovaný dechberoucími dialogy ani stálým hudebním doprovodem. Ale má v sobě silnou atmosféru, příběh a herce, kteří by vlastně ani mluvit nemuseli. Na scénu se zvětšováním fotografií, šuměním stromů a závěrečnou scénu jsem doslova, jak se říká, "hleděla s otevřenými ústy":) (13.09.2007)

Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku. (13.09.2007)