Adolf Eichmann

Tváří v tvář vykonavateli zla. Dokonalý příklad chladnokrevné, mrazivé, lstivé a vychytrale prolhané podoby osobnosti. Člověka, který na povrch působí, že je tvrdý jako kámen. Vystupuje krutě, nepřístupně a neporazitelně, ale uvnitř je zbabělcem, slabochem a neuvěřitelně malým člověkem se svým vlastním strachem a nočními můrami. Při určitých záběrech kamery na Eichmanna, při pohledu na jeho šílenou a přitom tak klidnou tvář, na jeho nepřítomné oči za velkými brýlemi, mi připadal podobově srovnatelný s fotkami ruského kanibala, přezdívaného "The Rostov Ripper" Andreje Chikatila. Thomas Kretschmann musel být v minulém životě mužem pochodujícím v holínkách, oblečeným v uniformě a zvedajícím pravici. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho časté, a tak strhující herecké ztvárnění pohlavárů Třetí říše. Troy Garity skvěle ztvárnil vyšetřovatele, jemuž při postupných návštěvách "šéfa" konečného řešení, zůstaly jen neuvěřitelně prázdné oči. Není možné, aby se člověk setkal s různými formami zla a jakési geniální šílenosti, aniž by tím nebyl jakkoli poznamenán. Je to snad jakási zvrácená fascinace smíšená s odporem, která přitahuje člověka ke zlu, jeho formám a nekonečné prázdnotě. Podobným příkladem byť snímky 8 mm, Mlčení jehňátek a Půlnoční vlak. Film mi svým specifickým barevným nádechem a celkovým zpracováním příběhu, připomínal podobně zaměřeného Vraha od Green River. "Ukázal nám naši velikost tak, jako nikdy předtím", "Setkal jsem se s ním během státní návštěvy Palestiny, ale nebyli jsme si blízcí, on obdivoval Hitlera, ne mně", "Ten člověk nás rozdělil, úplně ti vzal duši..." (21.12.2009)

Točit takové příběhy je samozřejmě v pořádku, ale tohle šlo opravdu natočit lépe. Když se film věnuje tomu, čemu má, tedy Adolfu Eichmannovi ve výživném podání specialisty na nacisty Thomase Kretschmanna, je skvělý, zajímavý a jako životopis funkční. Jenomže on se mu věnuje tak nějak až ve druhém plánu, a to, co řeší především, tedy nikoho nezajímá, a mně taky ne. Je to natočené dobře, ale zbytečně řeší nesmysly. Ty čtyři hvězdy tomu dám, ale jsou to ty úplně nejslabší, které vůbec dát můžu. A přitom je to škoda. (24.01.2020)

V máji 1945 bola tretia ríša porazená a Spojenci začali stíhať nacistických zločincov, ale o Adolfovi Eichmannovi a jeho úlohe v hromadnej likvidácii Židov sa takmer nič nevedelo. Veď nebol v zozname vojnových zločincov v Norimberskom procesu. Jeho meno sa začalo častejšie skloňovať až po výsluchu jeho podriadeného Dietera Wislicenyho v novembri 1945 (poradca pre židovské otázky na Slovensku, organizoval deportáciu 60 tisíc slovenských Židov a 4.5.1948 v Bratislave odsúdený k smrti). Až do roku 1948 po ňom nepátrali ani lovci nacistov, dokonca ani Simon Wiesenthal (ten o ňom nikdy nepočul). Na jeho existenciu upozornili až americké spravodajské služby (CIC). Obersturmbannführer (podplukovník) Otto Adolf Eichmann v máji 1945 sa ukryl do Álp v Rakúsku do mestečka Altaussee. Prevliekol sa do uniformy luftwaffe zmenil identitu na slobodníka Bartha a vybral sa do Nemecka. Neďaleko Ulmu ho zadržala americká vojenská hliadka, vystriedal niekoľko zajateckých táborov a nakoniec ako Otto Henninger bol Američanmi prepustený. Dva roky (1947-1949) pracoval ako drevorubač v blízkosti Brém, potom choval sliepky a na začiatku roku 1950 ho oslovili príslušníci tajnej organizácie Odessa zaobstarali mu falošný pas na meno Riccardo Klement a vízum do Argentíny a odoslali do Talianska, tu 17.6.1950 nastúpil na parník Giovanni a do Buenos Aires doplával 14.7.1950. Tu bola veľmi silná predvojnová nemecká komunita a tí sa potom o vojnových zločincov už postarali. Nastúpil do zamestnania v stavebnej spoločnosti CAPRI v severozápadnej časti Argentíny v provincii Tucumán (spoločnosť vlastnil nemecký podnikateľ Horst Carlos Fuldner a zaoberala sa výstavbou vodných elektrárni). Jeho úlohou bolo meranie prietokov riek v danom regióne. V roku 1952 prišla za nim aj manželka s deťmi. A keďže deti si na neho už nepamätali bol pre nich strýko Riccardo a deti sa volali Eichmannovi. V roku 1953 prišiel o prácu, rodina sa presťahovala do Buenos Aires štvrť Olivos ulica Chacabuco kde si otvoril práčovňu, potom obchod s látkami, predával hygienické zariadenia, choval králikov a nakoniec nastúpil na jar 1959 ako mechanik a zvárač do Mercedes Benz. A keďže sa Klement (Eichmann) svojou minulosťou vôbec netajil došli informácie o jeho pobyte až do Mossadu. Jeho šéf Isser Harel poslal v roku 1958 v krátkom časovom slede dvoch agentov. Obaja však po povrchnom pátraní dospeli k záveru, že v takom zapadákove (myslené štvrť Olivos) nemôže tak vysoko postavený nacista bývať. Riaditeľ prípad uzavrel a odložil ad acta. Ďalšie podrobnosti z archívu po jeho otvorení po 70 rokoch u filmu Operation Finale. (16.01.2019)

Sympatický T.Kretschmann opäť v nemeckej uniforme, to už človek musí naozaj počítať. Ale tie postavy mu sedia, bez debaty. Dráma o jednom z najväčších vojnových zločincov, síce až takou drámou nie je, ale je to aspoň malé oboznámenie s tým, kto to bol a ako skončil. Vojnové scény nečakajte, pár zastrelených židov tu síce bude, ale ide viacmenej o dokreslenie deja a ide prevažne o niekoľko sekundové zábery.Väčšina filmu sa odohráva v cele, kde je spovedaný a flashbackmi sa v deji vraciame späť. Režisér akosi nedokázal navodiť napätie medzi dvoma zhovárajúcimi sa mužmi v cele, hoci všetci vieme, že tieto rozhovory by mali byť korením filmu.Ťažko povedať kde nastala chyba. Dialógy sú hodnoverné, herci slušní, hlavne Kretschmann, ktorému plešina a okuliare slušne pomohli k tomu, že sa Eichmanovi na dobových fotkách vážne podobá. Film nenudí, hlavne by nemal nudiť všetkých, ktorých 2.sv.vojna zaujíma. Bohužiaľ výsledok je iba priemerný. A ani neviem, či si tento film zaslúžil taký krásny hudobný motív. Film 6/10. (27.01.2009)

Kým sa "Operation Finale" zaoberá únosom Adolfa Eichmanna, tento film sa snaží prezentovať jeho názory, myšlienky, pohľad na "problematiku konečného riešenie židovskej otázky". V prípade tohto, by to však chcelo poriadny "remake", ktorý by diváka po emocionálnej stránke, zasiahol omnoho hlbšie, lebo toto je "história", na ktorú sa v žiadnom prípade, NESMIE ZABUDNÚŤ. Alebo, že by sa radšej malo? (08.10.2018)