Útek do divočiny

Ve filmařské rovině nadprůměrné, v emocionální rovině strhující. Za velkolepým putováním se skrývá citlivá lyrická hříčka s hlubokým niterním přesahem, která nepromlouvá jen k určité věkové kategorii, ale k člověku jako takovému - pravděpodobně každý si z toho odnese daleko víc než platí na hranici bežného filmového zážitku. Hirsch shazuje ze svých beder frackovské přívlastky a škatulky a nabízí osobitý rozklad osobnosti oscarových rozměrů. Neskutečně silný zážitek, kterému tleskám a vždy tleskat budu. (04.04.2008)

"To, že vlezete do divočiny schválně nepřipraven a přežijete na hranici smrti, to z vás lepšího člověka neudělá, to budete mít akorát zatracenou kliku." Nedoslovná "románová" adaptace výborné dokumentární knihy. To se zase tak často nevidí. I když pravda, že Penn měl situaci výrazně ulehčenou tím, že prostě vyškrtal všechny ty příběhy lidí, které McCandless potkává, i spousty kapitol o dobrodruzích podobného ražení a vyznání po nespoutané svobodě. Zůstal mu tak materiál o rozsahu kratké novely, která by takovouto stopáž těžko utáhla. Tak to přepsal dle svého - hodně volně. A funguje to na výbornou, byť osobně mám výhrady ke změněné motivaci postav (např. Ron Franz) či velmi zidealizovanému pohledu na Chrisovo počínání. Filmová verze Krakauerova Útěku do divočiny tak plně obstojí vedle své knižní matičky a navzájem se krásně, a vzácně, doplňují. Navíc Penn nachází velkou oporu v kameře, hudbě Eddieho Veddera a samozřejmě Hirschově výkonu. A výše zmíněné si lze užít bez ohledu na to zda Chrise považujete za novodobého hrdinu odvrhnuvšího hmotné statky (jediný pohled, který vám film nabídne), nezodpovědného pozérského floutka, kterému se dostalo co zasloužil či prostě "jen" lidsky chybujícího naivního snílka, který si ukousl více než na co měl. Ale stejně, kniha je přeci jen lepší a ve svém mnohavrstevném pohledu (byť je jasné, který z názorů sám autor upřednostňuje) i působivější. A na rozdíl od filmu ve mě tu touhu vydat se na cestu vzbudila. (03.04.2008)

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)

Dlouhý a příjemný pohled do nitra jednoho muže, který měl více odvahy a důvěry v sebe sama než jsem kdy viděl. Sean Penn si vybral velmi zajímavou látku, které vtiskl svůj rukopis působivými záběry a odpovídající atmosférou, která působí velmi věrohodně. Výběr Emile Hirsche, vycházející hvězdy, byl mistrovský tah, protože on nejen díky své zajímavosti pro kameru a diváka (nevím, jak to jinak říct:)) utáhne s přehledem celý film. Příběh má velkou sílu a hloubku, která možná není na první pohled zřejmá, ale je tam. Pár okamžiků působí až naivně, jak je mohl někdo uskutečnit tak jednoduše, ale to si uvědomíte, až budete na film myslet s menším odstupem a všechny krásné dojmy z vás aspoň lehce opadnou. Osobně jsem neočekával takový konec, možná jsem se ho spíše obával, ale musím smeknout za to, jak dokázal Sean Penn převést na plátno příběh jednoho útěku, o kterém možná sní mnoho lidí a nikdy ho neuskuteční... (11.07.2008)