Núdzový východ

Tenhle Mendesův kousek mi moc nesedl - celý film je vlastně jedna velká manželská hádka a přestože mi tentokrát ústřední dvojice herců nijak nevadila (narozdíl od Titanicu) a oba jsem je chápala, protože to se prostě mezi lidmi stává, ten způsob vyprávění mi vadil. Jejich seznámení a předchozí život byl podán tak zkratkovitě, že to působilo dojmem, jako by se nikdy ani neměli rádi, děti se tam sotva mihly, takže to zase působilo dojmem, že ani žádné nemají a ten konec byl podaný takovým způsobem, že mě to ani nedojalo. Kdyby si alespoň ničili věci, jako ve Válce Roseových nebo to podali jako v Kramerové vs Kramer, bavilo by mě to víc. (06.01.2009)

Sam Mendes nám ukazuje, že i bez tuny digitálních efektů, pouze s použitím jasného slunečního svitu se po krásné Americké kráse a zatraceně efektní Cesty do zatracení může stále honosit přívlastkem krále estetiky, neboť jeho nový a nikterak nouzový počin Nouzový východ doslova září... Ještě více než forma však na obrazovce září fantastické herecké duo Winslet + DiCaprio, jejichž ztvárnění rolí je maximálně procítěné a uvěřitelné. První polovina Revolutionary Road sice není zrovna revoluční a v porovnání s tou druhou o chloupek méně dynamická, ale čím víc se blíží film ke konci, tím je poutavější a zajímavější. Avšak to úplně nejzajímavější je pravdivé zachycení specifického životního stádia, touhy po změně a zároveň strachu z ní... Kvalitní, komorní psychologické drama. 8/10 (29.12.2008)

Sam Mendes - Leonardo DiCaprio - Kate Winslet, když se řekne tohle spojení, tak každý kdo se jen trochu zajímá o filmy, musí očekávat ten nejkvalitnější filmový zážitek.... a mě se ho téměř dostalo! Vychvalovat tady Sama Mendese za jeho bezvadnou a vždy perfektní režii je jako nosit dříví do lesa. Zkrátka to je Pan režisér, který to dokázal všem hned svým prvním celovečerním filmem. Vytknout něco z hereckého umu dua DiCaprio - Winslet je asi stejné jako začít kritizovat Al Pacina, že svou roli ve Zjizvené tváři mohl zahrát lépe (uznávám trochu divné přirovnání, ale zrovna mne nic lepšího nenapadlo :)). Všichni zainteresovaní od režiséra, herců, kameramana, scénáristu až po výpravu, kostýmy atd, odvedli opravdu to nejlepší co lze a nejde jim snad nic vytknout. Po všech stránkách obrovská profesionalita. Bohužel já prostě nemůžu dát pět hvězdiček, protože prostě mi v tom filmu něco chybělo. Znáte ten pocit, když si řeknete, že bylo to skvělé, úchvatné, ale něco tam chybělo a nevíte co?? Tak přesně tenhle problém mám s tímhle filmem já, určitě drama, které stojí za shlédnutí......... (27.01.2009)

Obrovské zklamání. Šla jsem do kina na druhou Americkou krásu a odcházela jsem z nezáživného dlouhého povídání o vztahu dvou lidí. Na Samu Mendesovi se tu víc než kde jinde podepsalo, že se před Americkou krásou vyskytoval v divadelním prostředí. Možná je to jen moje chybá domněnka, ale přijde mi, že v Nouzovém východu nedokázal využívat nedivadelních technik na dokreslení atmosféry jako je počasí, více lokalit nebo silnější vizuální stylizace. Rozhodně tu netoužím udělat z Nouzového východu nové Sin City, ale když v Americké kráse mistrně vkládal do záběrů růže, mělo to něco do sebe. A možná, že se pletu, možná, že i Nouzový východ je režisérsky zvládnutý na jedničku - minimálně osobitost vlastního stylu mu nechybí, ten film je v některých detailech tak podobný Americké kráse, až to bolí - a že mi jen vadí jeho chladnost, odtažitost a nezajímavost tématu. Protože když celý film jen čekáte na nějakou výraznou zápletku a v závěru na "šokující pointu" koukáte se stejně znuděným výrazem v obličeji jako v průběhu celého filmu, je tu něco špatně. (20.02.2009)

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)