Núdzový východ

Sam Mendes a jeho režijní rukopis... Americká krása posunutá historicky do svého prenatálního stadia 50. let. Sam Mendes točí vlastně skoro pořád o tom samém, neboť významově je Nouzový východ dalším faktickým důkazem poznání, že pilíř amerického snu tkví v lepším případě v sebeklamu anebo v případě horším v zoufale sebezničujícím hraní role týkající se dosaženého společenského statusu... Podobné filmy: Americká krása, Hodiny, Kdo se bojí Virginie Woolfové? (03.05.2009)

Ani zbytečně přechytralé, ani satiricky hravé - prostě trefné do puntíku. Skvělá kamera i hudba, herecké výkony neuvěřitelné, film v momentech úchvatný, ale jako celek příliš "prvoplánově mendesovský" (drámo, drámo, drámo a pak "tichá" scéna, která jako by šla proti času a všechno to rozlouskne - viděno v Americké kráse i Road to Perdition!), což mu brání zalézt úplně pod kůži. (03.01.2009)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

No podle me tak trochu zbytecnej film. Tohle totiz neprinasi absolutne nic novyho, proste jedni manzele, ktery se obcas hadaj, kolikrat uz tu to bylo, Mendes je skvelej reziser a mel by si vybirat zajimavejsi temata. Jinak k samotnymu filmu, samozrejme, ze je natocenej skvele, hudba je taky paradni, ale jako nejaka silena depka mi to teda neprislo. Obzvlast prvni polovina filmu, kdyz pominu tu uvodni hadku, spis pripomina nejakou idylku, vsichni jsou spokojeny, manzele si chtej splnit sen. Pak se hadky zacnou sem tam objevovat, moc jich tu neni, ale stoji za to. Ale mel sem s tim problem, proste mi prislo, ze se chovaj misty jak hovada. DiCaprio je jeste vetsinou v pohode, ale Winslet uz je misty drobet mimo a spis pusobi jak nakej magor. Jinak herecky, vsichni tu vychvalujou hlavne Winslet, ale to ja nebudu, me naopak vic zaujal DiCaprio a hned po nem skvelej Shannon, i kdyz u jeho postavy mi prislo, ze tu je spis aby obcas dej trochu nakop, protoze scenarista byl v uzkejch. Winslet byla rozhodne daleko lepsi v Predcitaci, za coz taky muze lepe napsana postava. Celkove sice skvele natoceny a zahrany drama, ale kdovijak me to proste nechytlo, navic, kdyz je dej celkem predvidatelnej a nemuzu rict, ze bych ten silnej konec necekal. (17.02.2009)

Velmi otevřený a hlavně realistický film o "obyčejných" amerických manželích. Sam Mendes v mých očích opět dotáhl laťku po dvou pro mě velmi nudných a nezajímavých filmech na úroveň Americké Krásy. Leonardo a Kate jsou naprosto úžasní, emoce a upřímnost z nich čiší na všechny strany, dohromady jim to ohromně sluší a herecky ladí, i když se zrovna hádají a házejí po sobě židle. Vše dolaďuje nádherná hudba Thomase Newmana a kamera Rogera Deakinse... Není to veselý film, ale je opravdový a určitě nepatří mezi ty, na které zapomenete hodinu po jeho shlédnutí. (18.09.2009)