Prach času

Neživotné umění. Řím, Kazachstán, Berlín, Sibiř, Amerika, Kanada, přítomnost, minulost, minulost částečně jako vzpomínky i jejich filmový záznam. Po chvíli mi přestávalo dávat smysl, kde a kdy to vlastně jsem. O minulosti jsem si myslel, že tam lidé mluví tak strašlivě šroubovaně a pateticky, protože hlavní hrdina natočil špatný film. Pak jsem si všiml, že i v přítomnosti lidé vypouštějí věty, které si určitě museli připravovat aspoň týden předem. Doplňte si tunu klišé a spoustu známých symbolů a budete mít obrázek kompletní. Občas to bylo tak neskutečné, že mi nestačilo jen kroutit hlavou a obracet oči v sloup, ale hlasitě jsem se zasmál. Jak říkám, umění! (06.10.2012)

Ony zmiňované nejdůležitější události 20. století jsou často jen naznačené jednou větou, stejně jako vzásadě i všechno ostatní. Těžko říct, o čem ten film vlastně je. Přechody mezi časovými rovinami jsou řešeny zajímavým způsobem, místy až Lynchovským, ale tím je příděl zajímavosti vyčerpán. Za celý život jsem z kina odešla jen ze dvou filmů, ale tenhle se málem stal třetím. Nebudu raději ani počítat, kolikrát jsem se dívala zívajíc na hodinky, kdy to konečně skončí. (28.03.2009)

V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. (27.03.2009)

No! V tomto pripade Angelopoulos uz dost tlaci na pilu, ve zhruba petasedmdesati leetch natocil neco jako Putovni divadlo, jenze tehdy mu bylo podstatne mene. Takze obdivuji energii, s jakou se do filmu pustil, snimek je vyborny, nicmene s intenzitou to pretahl az moc. Kazdy autoruv film je velmi pozoruhodny. Nuti divaka pozrone sledovat od zacatku dokonce a nijak mu to neulehcuje napr, tim. ze nestriha pri zmene casove roviny, postavy pri flashbacich neomlazuje atd. Klidne jen tak dal, velmi se tesim na zaverecnou cast trilogie, jen bych si pral mensi kapky. (10.04.2009)

Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená. (05.07.2014)