Paranoid Park

Teď napíšu komentář, který je spíš určen spolukolegům z FAV, kteří se na tento film (stejně jako já) nedívali za účelem vlastního pobavení, ale takřka z donucení (seminární práce). Kdybych si na Paranoid Park vyrazila jen tak do kina, dala bych mu za 2* (no, možná 3*). Protože jsem ale film sledovala s cílem nalezení dominanty a vysledování, jak dominanta ovlivňuje ostatní prvky formy, uvědomila jsem si vnitřní fungování filmu a musela jsem hodnotit mnohem lépe. Proto chápu ta rozporuplná hodnocení.... (08.01.2009)

Byl jsem ochoten hrát s tvůrci tohoto filmu jejich hru. Byl jsem ochoten příjmout chronologicky retrospektivními flashbacky a forwardy podaný děj. Byl jsem ochoten akceptovat pseudoexpoziční vykreslování psychologie postav. Byl jsem ochoten přežít rádobyuměleckou formu obrazů, které měly být patrně nesmírně podmanivé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byla to dlóóóóuháááá tááááhnoucí se nuda s extrémně prvoplánovou zápletkou výčpělého tématu a stopáž, která měla 85 minut, mi přidala spíše jako 185 minut. No a ta scéna s hlídačem drah - co to mělo být? Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo plakat nad tak zoufale nevkusným výjevem. Ruce pryč od tohoto filmu. (03.07.2011)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)

Většinou se před filmem dívám na hodnocení na ČSFD, abych zjistil, zda koukání bude stát za to, či ne. No.. vlastně skoro vždy to dělám - a VĚTŠINOU mi taky uživatelé tady napoví, co mám tak trochu čekat a zda se mám těšit. Paranoid park je velkou výjimkou. Hvězdičky v hodnocení vypadají jako ekvalizér ve Winampu a podobně se chová i film. Zprvu jakoby Gus Van Sant nevěděl, co s časem, tak nám dává okusit přeexponované záběry týpků jezdících na sk8ech - on to je ale tak trochu jeho styl a tak trochu (asi trochu víc) ví, co dělá. Jenže ačkoliv si pohrává s jistou dávkou neurčitosti, opakovanosti, deprese a velmi VELMI zajímavým (neříkám neoriginálním či nehodícím se - naopak, velmi mě zaujal) výběrem hudby - nedokáže z toho všeho za těch pár minut, které film trvá, zcela dokonale vybruslit - nebo - prostě něco mi na tom všem nevoní. Zločin a trest? Proběhlo vůbec něco? Ovšem toto nejsou otázky, které by ve mě vyvolal film, tomu teď říkám filmová autoerotika. :P Ale já bych tohle očekával od snímku. (15.01.2009)