Paranoid Park

„V skutočnosti nikto nie je pripravený na Paranoid Park.“ Gus Van Sant je ďalší Lasse Hallström – niekdajšia obrovská režisérska nádej (MOJE SÚKROMNÉ IDAHO, DOBRÝ WILL HUNTING) začala rokmi upadať do priemernej rutiny (OSUDOVÉ STRETNUTIE) a kurióznych experimentov, ktoré nikto nepochopil (remake PSYCHA). Bohužiaľ, PARANOID PARK (známe miesto v Portlande, kde sa stretávajú po nociach mladí skejťáci) má mimoriadne natiahnutý scenár, ktorý vôbec nie je o tom, o čom mal byť. Namiesto toho je o veciach, ktoré miestami až príliš zaváňajú pokusom o samoúčelnosť a umelo vyvolaný škandál (zobrazovanie sexu skôr detí ako mladistvých á la Larry Clark). Zopár dobrých náznakov (rozpoltený strážnik, výčitky svedomia) slabej snímke (pripomínajúcej voľnú adaptáciu Dostojevského „Zločinu a trestu“) nepomáhajú až tak, ako by sa mohlo zdať. Pokiaľ je to generačný film, potom nemá táto generácia čo komu povedať a to je strašné. Cinematik 2009 (13.09.2009)

Prekvapuje ma, že tak vnímavá, osobná a puntičkárska fragmentácia vnúroných pochodov ľudského organizmu osciluje len v modrej zóne. I keď ono to vlastne ani nie je až také prekvápko, že poväčšina osadenstva je naladená na úplne iný temporytmus záberovania či postupnosť rozprávania. Ten, ktorý nepodnecuje k rozmýšľaniu, ten čo slúži na odreagovanie - na dočasný úžitok. Jasné, takmer všetci máme radi občasné "nevybočovanie z konceptu", lenže tento Park sa do tejto škatuľky jednoznačne vtesnať nedá, mozog sa v ňom vypnúť tiež…nedá, ale práve naopak sa zapnúť…dá a musí, kto si to pred vstupom do sály neuvedomí, odkráča bledý. Gus Van Sant sa totiž s nikým nepára, na úkor uspokojenia más nefalšovane cíti s hlavným hrdinom (Gabe Nevins) a podľa vlastného gusta predkladá jeho zložitý proces vyrovnávania sa jak s krutou dobou, tak s neštastnou náhodou._______Únik pred sebou samým, návaly bezprostrednej úzkosti, nekontrolovateľný zmätok, ale aj ľahká irónia - to všetko je komunikované prostredníctvom nekonvečného filmového štýlu, ktorý si zakladá na troch pilieroch : 1) Nechronologická, prerušovaná, miestami repetitívna a tak povediac útržkovitá naratívna štruktúra, ktorá presne odpovedá zmiešaným pocitom mladého skejťáka. Až na pár vyprázdnených (avšak formálne stále zvodných) scén (chodba, skatepark) sa jedná o veľmi neortodoxnú a ťažko odhadnuteľnú skladačku dejových okienok, ktorých obsah po istom čase nadobúda jednotnú, sémanticky bohatú podobu. Chce to len chuť načúvať a sústrediť sa._______2) Tzv. pasívna mizancéna, ktorá uprednostňuje postavy pred priestorom, ten tu hrá druhé husle a stáva sa iba potrebnou kulisou. Dominantným objektom objektívu je Alex čo by traumatizovaný chlapec a ľudia obklopujúci jeho osobu, ovplyvňujúci jeho činy. Pracuje sa s hĺbkou ostrosti, obmieňajú sa kamery, spomaľuje sa dianie, snímajú sa detaily tváre, všetko sa podriaďuje primárnemu cieľu - prežitku._______3) Neočakávaný, ale nápaditý výber všakovakej muzičky. Od ambientu, cez rock'n'roll, až po folk. Sem-tam hip-hop, kde-tu aj punk. Audio tentokrát takmer vôbec nekorešponduje s videom, vzniká protipólny vzťah, ktorý na počudovanie bezproblémovo klape. Vytvára paradoxy a dosvedčuje neodôvodnenosť niektorých životných okamžikov._______Ak by som chcel mnou udelený počet hviezdičiek racionálne obhájiť, tak sa mi to zcela určite nepodarí, pretože aj keď túto psychologickú štúdiu treba poberať rozumom, na komplexné prijatie je nevyhnutné srdce. Byť pasívny nič nevyrieši a prejaviť súcit zasa nič nestojí. Ak "Paranoid park" nie je dostatočným dôvodom k aktívnemu prístupu a aspoň miernej empatii, tak neviem kam to všetko speje. Že by k rovnakej ľahostajnosti, znudenosti a nezúčastnenosti, k symptómom tak príznačným pre dnešnú, vonkajšími vplyvmi poškodenú mladéž? Kto vie, možno sa mýlim, možno nie. Každopádne Gus - nech už sa akokoľvek opakuje - vie čo + ako točiť a mne sa to veru pozdáva. Vidím v tom láskavosť, zanietenosť a…profesionálnosť. (02.06.2011)

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. (13.12.2010)

Tak neviem... Hudba je síce pestrá, ale vôbec mi tam nesedela - nehovorím že tam mal byť len hiphop či skaterský punk, no som presvedčený že určite by existovala nejaká stredná cesta. To by bol ale ten najmenší problém. Nemám nič proti filmom ktoré kladú dôraz na atmosféru a náladu, ale nemalo by to ísť úplne na úkor deja. Paranoid Park je tak do polky zaujímavý, no akonáhle sa záhada odhalí a už presne vieme, čo sa vlastne stalo, film zostáva stáť na mieste, nič už nerieši a neponúkne žiadne výrazné scény, emócie alebo dokonca nejaké vyvrcholenie. Na nejakom festivale iránskych filmov by to bolo príjemné spestrenie, ale doma ma to sklamalo. Asi hlavne preto, že trailer sľubuje niečo ako inteligentný teenagerský mysteriózny thriller plný psychológie a emócií. (15.12.2008)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)