Paranoid Park

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. (03.03.2009)

Po fantastickom Elephantovi a skoro rovnako skvelých Posledných dňoch je to Van Santov obrovský prepad. Kým tie dva filmy napriek svojej "vyprázdnenosti" a nezaujatému rozprávaniu dokázali človeka odrovnať, Paranoid Park už je len kŕčovité opakovanie štylistických prvkov Elephanta (podobná rozprávacia štruktúra, doslova kopírované zábery - dlhé prechádzky chodbou a pod.) a jeden veľký manier (načo toľko rozostrených obrazov?!). Pozitívom je celkom dobrý soundtrack (i keď ani tam nechápem, prečo musí byť taký veľmi rôznorodý.. máme tu všetko od Beethovena až po hip-hop) a príjemne "odmeraný" výkon hlavného hrdinu. 5/10 (07.12.2007)

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. (16.07.2012)

Byl jsem ochoten hrát s tvůrci tohoto filmu jejich hru. Byl jsem ochoten příjmout chronologicky retrospektivními flashbacky a forwardy podaný děj. Byl jsem ochoten akceptovat pseudoexpoziční vykreslování psychologie postav. Byl jsem ochoten přežít rádobyuměleckou formu obrazů, které měly být patrně nesmírně podmanivé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byla to dlóóóóuháááá tááááhnoucí se nuda s extrémně prvoplánovou zápletkou výčpělého tématu a stopáž, která měla 85 minut, mi přidala spíše jako 185 minut. No a ta scéna s hlídačem drah - co to mělo být? Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo plakat nad tak zoufale nevkusným výjevem. Ruce pryč od tohoto filmu. (03.07.2011)

Úžasný film. Krásná poetika ala Kim-Ki Duk (záběry na procházejícího se Alexe, skejťácké umění aj.), velice sympatický hlavní hrdina, krásná hudba. Film mi nepřišel ani nijak složitý, či obtížný na orientaci - vše se vyjevilo přesně v pravém okamžiku. Připočtu-li vypointování (resp. nevypointování) příběhu, nezbývá mi nic jiného, než čistých 5*. Jinak v hodnocení naprosto souhlasím s uživatelem Sobis87 ,ale nedovedu své pocity vyjádřit tak strukturovaně a odborně jako on._______________ A ještě dodatek: nevěřím, že by Američani byli až takoví primitivové... Vezmu-li za příklad Alexovu přítelkyni Jennifer, která je zosobněním blbosti nebo jeho přátele, kteří se smějí u fotky muže rozděleného vlakem na části, tak vážně nevím, co si mám myslet. (13.09.2009)