Výbuch

Blow Out provází De Palmovo celoživotní krédo „kamera lže čtyřiadvacetkrát za vteřinu“, a je tedy na divákovi, aby spolu s hlavními postavami zbořil lživý a utvořil si pravdivý obraz reality. Blow Out je konceptuálním filmem o iluzi a lhaní tematizuje hned ve třech rovinách – v rovině audiovizuální, mediální a vypravěčské. (i) Audiovizuálním lhaním se míní rozpor mezi zvukem a obrazem. Zatímco obraz funguje ve filmech jako intertext a vychází z kinematografie jako takové, neboť kameramani a filmaři navazují na své kolegy z minulosti, u zvuku tomu tak není. Zvuk nachází modely mimo filmové médium - vaudeville / moderna, ve 20. letech rozhlas, později gramofonová nahrávka, v 50. letech broadwayské hry atp. Zvuk vychází zásadně z ruchu zvenčí, ni z filmu, což potvrzuje Travolta coby terénní pracovník nahrávající na mostě; coby nositel klíčové informace a idee filmu skrze typ rekurzivně-autoreferenční techniky zvané mise-en-abyme, kdy se uvnitř samotného díla v malém zrcadlí a opakuje jeho celkový princip (stačí v této souvislosti vzpomenout Velasquezův Las Meninas nebo Vermeerovu Alegorii malířství). De Plama nám jinými slovy tvrdí, že zvuk je důležitější než obraz, a potvrzuje to i ústředním tématem, kdy je vizuální materiál laciného horor z úvodu filmu dávno hotov a jediné úskalí povstává z nutnosti dodat k vraždění přiměřený ženský hlas. A je to úskalí docela zásadní, protože zvukařům se to po celou dobu filmu ne a ne podařit. Proto v sobě tenhle „zvukový“ svízel nese jasný význam, přičemž samotná dějová úloha je až druhotná (jak říká Chytilová, příběhy existují jen proto, aby se chytli i blbci, klíčový je význam a myšlenka do příběhu vetknutá). (ii) Mediální lhaní (tj. přechody mezi různými hladinami fikce uvnitř média) v sobě shrnuje třeba situace, kdy se suverénně kvalitně natočený materiál z úvodu ukáže jako neskutečný a kdy je nám řečeno, že to je pouze druhořadý erotický horor, zatímco nevýznamný guvernér promlouvající z televize infiltruje skutečné dění filmu. Lže se veřejnosti a make-up, oblíbené téma zachráněné dívky, je opět jen jiný význam pro lež a klam. Zdá se ovšem, že film postupně obrací kartu od lživosti média směrem k lživosti masmédia - od záznamu ke sdělovacímu prostředku - a nahlíží poněkud skepticky na kvalitní žurnalistiku a její schopnost ovlivňovat kulturu konkrétní společnosti. Prestižní média možná demaskují ideologickou ptydepe politiků a odhalují, jak umně je zaměňován transfer informací za transfer emocí, a na druhé straně s dávkou přiměřeného zjednodušení převádějí do přirozeného jazyka řeč vědců či jiných specialistů, a tím umožňují vznik kvalifikovaného veřejného mínění, ale stejně jako šerpové jen lezou nahoru na horu poznání, a až se vyšplhají na vrchol, tak tam už dávno budou sedět politikové a řeknou jim „My vám to říkali". S tímhle zpolitizováním filmu je vůbec trochu problém. Úvodní artová půlhodina (Travolta = Hemmings ze Zvětšeniny) plná hitchcockovské perzifláže se postupně přehoupne do „uprchlického“ žánru, z Evropy do Ameriky, z aristokratické „bondovské“ hry do demokratické „západní“ školy, ze zvuku k obrazu (viz bod jedna), a tím jaksi celá podívaná utrpí na jakosti. Není se čemu divit, neboť estetika a tendenčnost se jak známo vylučuje. De Plama měl evidentně dobrý nápad, ale posléze ho potřeboval jen nějak rozumně dotáhnout do konce. (iii) Poslední druh lhaní zahrnuje vypravěčství, respektive zjištění, že obelháváni nejsme my diváci, ale postavy filmu. V podstatě platí, že lžeme-li s elegancí a důvtipem (jako De Palma), chtěli bychom sice na jedné straně přesvědčovat, že říkáme pravdu, ale na druhé straně toužíme být odhaleni, aby všichni seznali, jak jsme skvělí, a aby poznali skutečnou pravdu (tady se nabízí paralela s trikaři, kteří rovněž chtějí, aby jejich práce z filmu alespoň minimálně vystoupila - aby tedy nebyla úplně dokonalá a neviditelná -, aby se mohla dočkat přijetí). Divák je tak v Blow Out nikoliv na úrovni postav, ale na úrovni samotného režiséra a scénáristy, spolu s nimiž kriticky přezkoumává veškeré dění. (02.02.2009) (menej) (viac)